18 C 216/2022-18 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 12 040 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu smlouvy o půjčce. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutou půjčku. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 8. 2012 smlouvu o půjčce, na základě které byla žalovanému 30. 8. 2012 poskytnuta půjčka ve výši 14 000 Kč. V této souvislosti se žalovaný zavázal zaplatit původnímu věřiteli ve splátkách celkem 23 510 Kč. Deklarovaná výše úrokové sazby ve smlouvě činí 108,5 % ročně, RPSN činí 182,5 % (smlouva o půjčce, rámcová smlouva, výpis z účtu). Předmětná pohledávka byla následně postoupena ve prospěch žalobkyně (smlouva o postoupení pohledávek). Žalovaný byl následně vyzván ze strany právního zástupce žalobkyně k plnění dluhu do 18. 7. 2022 (předžalobní výzva). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, došlo z jeho strany k úhradě celkem ve výši 1 960 Kč. 5. Smlouva uzavřená mezi žalovaným a původním věřitelem byla sjednána v roce 2012, a proto se řídí právní poměry vzniklé z tohoto smluvního vztahu s přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 3 věty první o. z. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 6. Vztah mezi účastníky má podle obsahu práv a povinností povahu smlouvy o půjčce ve smyslu 657 obč. zák., přičemž s ohledem na postavení žalovaného jako spotřebitele se v daném případě použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na jejich společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. 7. Nelze-li obecně podrobit přezkumu přiměřenosti směnu ekonomických hodnot ve smyslu § 56 obč. zák., samo o sobě to neznamená, že by nebylo možno cenu plnění podrobit přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost výše smluvního úroku je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smluv činila cca 14,53 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje. 8. Důvod neplatnosti právního úkonu se může omezit pouze na část právního úkonu, je-li tato neplatná část oddělitelná od ostatního obsahu. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo k okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo. Již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1248/96 Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Je totiž nutno respektovat zásadu autonomie vůle. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05). V dané souvislosti je však třeba zdůraznit nejen smysl a účel existence původního věřitele, nýbrž také adhezní povahu smlouvy s tím, že v souzené věci je materiálním zdrojem vytváření zisku vždy právě úrok. Tuto část právního úkonu nelze od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního úkonu. Nelze totiž pochybovat o tom, že bez sjednání úroku by původní věřitel, jemuž je vlastní svou činností generovat zisk, což vůbec podmiňuje jeho existenci, takovýto právní úkon neučinil. Jednajícímu věřiteli, který sleduje uskutečnění jednotného právního následku, navíc pro něj základní povahy (dosažení zisku), nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze poplatek oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 9. Je-li neplatným ujednání o úroku, je pro jeho neoddělitelnost neplatný celý právní úkon – smlouva o půjčce – a protože si smluvní strany na základě neplatných smluv poskytly plnění, jsou povinny si plnění vrátit (§ 457 obč. zák.). V případě peněžitého plnění je na soudu, aby tato plnění sám, i při absenci jakéhokoliv úkonu ze strany účastníků řízení, zúčtoval. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 12 040 Kč (byla předána částka 14 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 1 960 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat. 10. Příslušenství tvořené úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 517 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zde soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou ze dne 27. 6. 2022 k plnění do 18. 7. 2022. První den prodlení žalovaného tak připadá na 19. 7. 2022. 11. Žaloba tedy byla shledána důvodnou, byť z jiných důvodů, než které uváděla žalobkyně. 12. Žalobkyně prokázala úkon postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem. 13. O nákladech řízení rozhodoval soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. při aplikaci § 14b advokátního tarifu. Procesně úspěšné žalobkyni tak byla přiznána náhrada nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny za zastupování advokátem ve výši 900 Kč dle § 14b advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění), 300 Kč režijního paušálu za 3 úkony právní služby po 100 Kč a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tedy 2 252 Kč. 14. Soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dospěl k závěru, že návrh lze hodnotit jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50.000 Kč. Soudu je známo, že v případě žalobkyně se jedná o opakované uplatnění nároku ve skutkově i právně obdobných věcech. Struktura skutkového děje je vždy obdobná a liší se pouze jednotlivé údaje.