18 C 83/2024-53 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 223 184,93 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnuté úvěry.2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.4. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 25. 11. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému na jeho účet 60 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit celkem 151 620 Kč. Žalovaný uhradil na daný dluh celkem 14 440 Kč (smlouva o úvěru, doklad o vyplacení, přehled plateb). Žalovaný byl následně k úhradě vyzýván původním věřitelem i právním zástupcem žalobkyně (výzva, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). K této smlouvě žalobkyně doložila hodnocení klienta, z něhož plyne, že žalovaný měl příjem 27 500 Kč měsíčně a jeho výdaje měly činit 15 389 Kč. Žalobkyně dále doložila i potvrzení o mzdě žalovaného za červenec až říjen 2022 a provedení lustrací žalovaného.5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 13. 7. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému na jeho účet 110 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit celkem 245 124 Kč. Žalovaný uhradil na daný dluh celkem 62 072 Kč (smlouva o úvěru, doklad o vyplacení, přehled plateb). Žalovaný byl následně k úhradě vyzýván původním věřitelem i právním zástupcem žalobkyně (výzva, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).6. Původní věřitel obě pohledávky postoupil ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (prohlášení o postoupení a přílohy, vyrozumění o postoupení pohledávky a podací lístek).7. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávek z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).8. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).9. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).10. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Ve vztahu ke smlouvě z 25. 11. 2022 měl věřitel doložen příjem žalovaného. To však samo o sobě není dostačující (srov. výše). Co se týče výdajů, věřitel vyšel z životního minima, což je však pouze úředně stanovená částka, která nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Dále jsou zde uvedeny náklady na bydlení, které však nejsou nijak doloženy a není zřejmé, zda a na základě čeho měla být tato částka ověřena. Je proto zjevné, že věřitel se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o jeho výdajích, např. doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nebo alespoň výpisy z účtu. Věřitel proto nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných výdajích žalovaného. V dané souvislosti lze poukázat i na to, že v hodnocení klienta jsou uvedeny splátky 6 809 Kč, přičemž jen podle smlouvy z 13. 7. 2022 měl žalovaný splácet 7 759 Kč. Ve vztahu ke smlouvě z 13. 7. 2022 žalobkyně nedoložila z hlediska zkoumání úvěruschopnosti nic, a proto soud vychází z toho, že původní věřitel úvěruschopnost žalovaného nezkoumal vůbec.11. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je zcela nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy věřitel u jedné smlouvy úvěruschopností nezabýval vůbec a u druhé smlouvy se dostatečně nezabýval výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěry splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěry splatit.12. Obě smlouvy je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu a nároky z nich je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.13. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.14. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla u smlouvy z 25. 11. 2022 ochuzena o částku 45 560 Kč (byla předána částka 60 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 14 440 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany). U smlouvy z 13. 7. 2022 byla žalobkyně ochuzena o částku 47 928 Kč (byla předána částka 110 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 62 072 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany). Tyto částky představují kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.15. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a ani ke konkrétní výzvě soudu nic nesdělil ohledně jeho aktuálních možností poskytnuté jistiny úvěru vrátit (ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z první výzvy, u které bylo doloženo její odeslání, tj. z výzvy z 12. 12. 2023. Co se týče počátku prodlení proto soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou odeslanou 12. 12. 2023 k plnění v přiměřené lhůtě do 10 dnů. První den prodlení žalovaného tak připadá na 26. 12. 2023. Úrok z prodlení pak byl přiznán pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení.16. Pro úplnost soud dodává, že k závěru o neplatnosti obou smluv by vedl i obsahový přezkum úvěrových podmínek s ohledem na sjednaný úrok 64,07 % a 62,25 %, který je zjevn