10 C 83/2025-21 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 3. 3. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 21 589 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel – společnost , právnická osoba, uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru, prostřednictvím které byla žalované dne 2. 5. 2023 poskytnuta částka 15 000 Kč. Žalobkyně rovněž specifikovala proces uzavření smlouvy o úvěru. Žalovaná na předmětný úvěr neuhradila ničeho, a to i přes upomínání. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejprve na společnost , právnická osoba, (Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2024), následně na žalobkyni (Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2024). Žalovaná byla v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti lustrována v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Jelikož tedy žalovaná ničeho neuhradila, domáhá se žalobkyně soudní cestou zaplacení jistiny 15 000 Kč, poplatku 6 145,16 Kč, úroku 443,84 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 589 Kč od 18. 6. 2023 do zaplacení.2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný poplatek, který byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.3. Žalobkyně podáním ze dne 25. 6. 2025 upřesňovala svůj žalobní návrh ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Tvrdila, že žalovaná souhlasila s posouzením úvěruschopnosti, dále že úvěruschopnost žalované byla ověřena původním věřitelem, a to výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (10 % se musí rovnat minimálně životnímu minimu 3 410 Kč). Do dne sepisu tohoto podání žalovaná nezaplatila ničeho.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:Dne 2. 5. 2023 uzavřel původní věřitel s žalovanou smlouvu označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 443,84 Kč a s poplatkem v částce 3 687,09 Kč (při splacení do 1. 6. 2023, po době splatnosti ve výši 6 145,16 Kč). Dodatkem ze dne 12. 6. 2023 byla prodloužena splatnost úvěru do 17. 6. 2023 s tím, že celková dlužná částka činila 21 589 Kč. Poskytnutí finanční částky na účet žalované č. , č. účtu, bylo doloženo Potvrzením o platbě. Zprávou banky , právnická osoba, bylo potvrzeno, že se jedná o účet žalované a že dne 2. 5. 2023 byla na účet připsána částka 15 000 Kč z účtu původního věřitele (č. , č. účtu, ). Žalovaná byla předžalobní upomínkou ze dne 25. 12. 2024 vyzvána k zaplacení dlužné částky, zaslání této upomínky bylo doloženo podacím lístkem pošty. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, dále seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 25. 12. 2024.5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti původního věřitele.14. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a sjednaný poplatek. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, zejména porovnáním jejích příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit zkoumání úvěruschopnosti žalované. Důsledek porušení povinnosti původního věřitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namít