10 C 140/2025-22 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 25. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 333 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 27. 4. 2024 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný postupně načerpal částku 9 700 Kč. Za poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal uhradit poplatek ve výši 2 821 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, neuhradil ničeho. V důsledku prodlení žalovaného pak žalobkyně požaduje rovněž úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, smluvní pokutu ve výši 3 812 Kč a zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 521 Kč od 28. 5. 2024 do zaplacení.2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovanou smluvní pokutu, poplatek a účelně vynaložené náklady, kdy tyto nároky žalobkyně byly již v této fázi řízení hodnoceny jako požadavky, které zřejmě nemohou být přiznány.3. Žalobkyně byla vyzvána usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 9. 2025, č.j. 10 C 140/2025-10, aby doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně v podání ze dne 8. 9. 2025 sdělila, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a dožadovala se vrácení bezdůvodného obohacení, když žalovaný ničeho neuhradil ani k datu tohoto podání.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci:Dne 27. 4. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu označenou jako smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 3 400 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem v částce 773 Kč. Dále účastníci uzavřeli několik dodatků ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, , kterými byla bezhotovostní a bezúčelová zápůjčka navýšena na celkovou částku 9 700 Kč. Celkový poplatek byl sjednán na částku 2 731 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalovanému byly finanční prostředky v celkové výši 9 700 Kč postupně zaslány na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal vrátit tyto peněžní prostředky do 27. 5. 2024. Žalovaný byl k zaplacení vyzván několika upomínkami žalobkyně a konečně i předžalobní upomínkou ze dne 24. 2. 2025, jejíž zaslání bylo doloženo podacím lístkem pošty.5. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení:6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti žalobkyně. V průběhu řízení byla žalobkyně soudem vyzvána, aby předložila důkazy ke skutečnostem, jakým způsobem před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sdělila, že nebude doplňovat žádná skutková tvrzení týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žádá soud, aby rozhodl o jejím nároku z titulu bezdůvodného obohacení.14. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit sjednaný poplatek. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala žalobkyni jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a případného způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.15. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Jelikož v tomto směru neunesla břemeno tvrzení a důkazní, je nutno nahlížet na uzavřenou smlouvu jako na absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021, č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.16. Na základě shora uvedeného tak sou