13 C 195/2020-64 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Návrhem doručeným soudu dne 10. 11. 2020 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 25.411,99 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba], [IČO] uzavřel 11. 11. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 17.000 Kč. Žaloba dále obsahuje specifikaci dluhu. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, což bylo žalovanému písemně oznámeno. V rámci doplnění žaloby ze dne 27. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný po uzavření smlouvy uhradil celkem 15.000 Kč (v přehledu je pak uvedena částka 15.500 Kč). Pokud se jedná o požadovaný kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, tento byl určen ve výši 8,5 % z dlužné částky 9.290,62 Kč za období od 12. 1. 2018 do 20. 5. 2020 ve výši 1.860,67 Kč. Tímto podáním také vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 103,28 Kč na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení – soud proto výrokem III. řízení částečně zastavil co do této částky. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil, neboť nepřebírá soudní zásilky. 3. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaný uzavřel dne 11. 11. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] se společností [právnická osoba], [IČO], na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17.000 Kč. Žalovaný se nad rámec jistiny zavázal uhradit i celkové náklady spotřebitelského úvěru ve výši 13.912 Kč, které sestávají z: úrok 1.637 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru 6.800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1.225 Kč, inkasní poplatek 4.250 Kč. Celkovou částku 30.912 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 2.208 Kč. Žalovaný celkem uhradil 15.500 Kč, což vyplynulo z přehledu dluhu (viz č.l. 28 spisu). Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, na základě které byla pohledávka za žalovaným postoupena z postupitele z [právnická osoba] na [právnická osoba] Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 24. 7. 2020. Dne 21. 10. 2020 byla žalovanému doručována předžalobní výzva k plnění. 4. Ve svém podání ze dne 8. 2. 2021 doplnil žalobce informace týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Z písemného vyjádření se podává, že žalovaný uvedl, že od 1. 8. 2016 je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s příjmem ve výši 13.000 Kč měsíčně. Žalovaný v žádosti uvedl, že výše jeho měsíčních výdajů činí 6.500 Kč a použitelný měsíční příjem činí 6.500 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a bydlí u rodičů. Tvrzení byla ověřena z předložených faktur a z hráčské smlouvy. Soudu byla dále předložena žádost o úvěr, ze které se podává, že žalovaný je zaměstnaný, pracuje v soukromé sféře – manuální, zaměstnán je od 1. 8. 2016. Jeho příjem je 13.000 Kč, pravidelné měsíční výdaje za bydlení a energie 3.000 Kč, doprava, jídlo, osobní náklady 3.500 Kč. Žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný, nemá děti a má střední vzdělání. Soudu byla předložena hráčská smlouva mezi [právnická osoba] a žalovaným ze dne 1. 8. 2016, kde je sjednána základní odměna 12.000 Kč měsíčně s tím, že hráči může být vyplacena mimořádná odměna dle prémiového řádu. Současně byly soudu předloženy faktury za srpen 2016, září 2016 a říjen 2016, kde je fakturována odměna dle hráčské smlouvy uzavřené dne 1. 8. 2016. Za srpen 2016 žalovaný obdržel 12.000 Kč, za září 2016 13.190 Kč a za říjen 2016 16.500 Kč. Jiné listiny nejsou doloženy. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situa