16 C 5/2022-23 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 10. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení 2.156,41 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených koncesionářských poplatků za televizor za v žalobě uváděné měsíce (celkem 16), a to v období mezi zářím 2019 a prosincem 2020 (za září 2019 je požadováno 131,41 Kč ze 135 Kč). Žalovaná se ve věci nevyjádřila. V souladu s § 115a o.s.ř. nebylo ve věci nařízeno jednání, když bylo možné ve věci rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů. V řízení bylo z listinných důkazů prokázáno, že žalovaná byla od ledna 2019 přihlášena jako poplatník koncesionářských poplatků za televizor. Za měsíce září 2019 až prosinec 2020 (celkem 16), kdy za září 2019 je požadováno 131,41 Kč ze 135 Kč, za které žalobce požaduje zaplacení dlužných koncesionářských poplatků za televizor, se žalovaná z evidence poplatníků neodhlásila a zároveň nedoložila, že by dlužné koncesionářské poplatky za televizor žalobci uhradila, a to přesto, že byla žalobcem vyzvána k zaplacení dlužné částky, když přílohou výzvy byl i výpis detailu dluhu žalované. Po právní stránce soud posoudil nárok žalobce podle zákona č. 348/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač, přičemž podle § 6 tohoto zákona činí výše televizního poplatku 135 Kč měsíčně. Podle § 10 nezaplatí-li poplatník včas televizní poplatek ani na základě výzvy provozovatele, v tomto případě žalobce, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. S ohledem na skutečnost, že v řízení bylo prokázáno neplacení televizních koncesionářských poplatků žalovanou za celkem 16 měsíců (za září 2019 je požadováno 131,41 Kč ze 135 Kč) v celkové výši 2.156,41 Kč, zavázal soud žalovanou k zaplacení dlužných poplatků, a to včetně příslušenství, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou televizních poplatků a tím žalobci vznikl nárok i na úroky z prodlení, který byl posouzen podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení požadovaná žalobcem je zcela v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Soud tedy žalobci přiznal i jím kapitalizované zákonné úroky z prodlení, jak jsou specifikovány ve výroku tohoto rozsudku. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce byl ve věci z procesního hlediska zcela úspěšný. Na náhradě nákladů řízení mu tak byl přiznán zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč. Pokud jde o další uplatněné náklady řízení ze strany žalobce, a to o náklady právního zastoupení, kdy žalobce byl v této věci zastoupen advokátem, nelze žalobci náhradu těchto nákladů řízení přiznat, neboť nejde ve věci o účelně vynaložené náklady. Soud v této věci odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013, s jehož závěry se zcela ztotožňuje. Zejména nutno s odkazem na citovaný nález zdůraznit, že náhrada nákladů řízení je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu České televize. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná byla skutečně výnosem rozpočtu České televize, nelze takovýto postup České televize považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje a následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize. Žalovaná je tak povinna žalobci k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta, zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.