3 C 237/2020-146 — Okresní soud ve Vyškově

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaslání omluvného dopisu tohoto znění:„ Vážená paní [celé jméno žalobkyně], tímto se Vám omlouvám za to, že jsem o Vás a o Vašich rodinných příslušnících veřejně rozšiřovala nepravdivé a dehonestující informace, že Vaše nezletilá dcera šla na potrat a že jste děvka. Slibuji, že do budoucna se tohoto jednání zdržím. [celé jméno žalované]“ (I. výrok), jakož i náhrady nemajetkové újmy 10 000 Kč (II. výrok). Současně žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 17 518 Kč (III. výrok). Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) shledal, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 o.s.ř.). Lze předeslat, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo v plném rozsahu objektivně přípustné i z pohledu výluky dle § 202 odst. 2 o.s.ř., tedy výluky tzv. bagatelní věci, neboť soud prvního stupně sice v rozsahu uplatněné náhrady nemajetkové újmy v penězích rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, ovšem předmětem řízení byl současně i uplatněný nárok na nepeněžité plnění (morální satisfakci formou omluvy). I komentářová literatura přitom razí názor, že ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. upravuje výjimku ze zásady, že proti každému rozsudku soudu prvního stupně je odvolání objektivně přípustné, tuto výjimku je nutno vykládat restriktivně, a aby mohla být uplatněna, nesmí být předmětem řízení v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně jakýkoli jiný nárok nepeněžité povahy (viz Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, komentář k § 202, marg. č. 28-29). Ani z pohledu hmotného práva by nedávalo dobrý smysl, aby za situace, kdy pro účely § 2951 odst. 2 o.z. je nárok na omluvu slabší formou satisfakce než nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích (bez ohledu na výši náhrady), nebylo odvolání v plném rozsahu objektivně přípustné, neboť opačný přístup by byl v rozporu s argumentem a minori ad maius (je-li odvolání objektivně přípustné do menšího, tím spíše do většího). Podpůrně lze zmínit i skutečnost, že v související oblasti náhrady nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb. zastává Nejvyšší soud názor, že ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyplývá způsob vypořádání poměrů mezi účastníky z právního předpisu, a proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). V průběhu odvolacího řízení uzavřeli účastníci soudní smír výše uvedeného znění. Odvolací soud proto dle § 220 odst. 2 o.s.ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně a schválil smír účastníků, neboť v posuzovaném případě se nejedná o věc, jejíž povaha by nepřipouštěla uzavření smíru, ani o věc, v níž by nebylo možné schválit smír pro jeho rozpor s právními předpisy (§ 99 odst. 1, 2 za použití § 211 o.s.ř.), a to včetně ujednání o nákladech řízení před soudy obou stupňů. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku za odvolání žalobkyni rozhodne v souladu s § 3 a § 10 zákona o soudních poplatcích soud prvního stupně.