6 C 164/2023-55 — Okresní soud ve Vyškově

1. Žalobce se žalobou, podanou u zdejšího soudu (dále již„ soud“) dne 12. 8. 2023, domáhal určení, neplatnosti (nyní ve výroku II. tohoto rozsudku) specifikované kupní smlouvy, a dále uložení povinnosti žalované, aby žalobci vydala nyní ve výroku I. tohoto rozsudku specifikované nemovité věci oproti povinnosti žalobce vrátit žalované (doposud žalovanou žalobci) uhrazenou část kupní ceny ve výši 124 000 Kč. 2. Vzhledem k nejasnostem žaloby o vydání nemovitých věcí soud, ještě před výběrem soudního poplatku, formou usnesení procesně vedl žalobce k upřesnění jeho žaloby (tak, aby byla obsahově souladná v její narativní i petitorní části), pročež žalobce následně (prostřednictvím své právní zástupkyně) elektronickým podáním ze dne 6. 9. 2023 v této části vzal žalobu, dříve, než začalo jednání ve věci samé, zpět; soud proto s ohledem na takto žalobcem učiněné dispozitivní procesní právní jednání dle § 96 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. řízení v tomto rozsahu – tj. jak se nyní podává z výroku I. tohoto rozsudku – zastavil. 3. Soud v tomto řízení (při jednání konaném dne 13. 11. 2023) mj. zjistil, že podle stavu zápisu v katastru nemovitostí k 13. 11. 2023 je žalovaná výlučnou vlastnicí shora uvedených nemovitostí, a to dle nabývacího titulu – kupní smlouvy, kterou dne 15. 8. 2020 účastníci uzavřeli, a to žalobce jako prodávající a žalovaná jako kupující; právní účinky zápisu do katastru nemovitostí dle této smlouvy nastaly k okamžiku 17. 8. 2020 - [anonymizováno]: [údaj o čase] hod. (viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 48 verte). 4. Soud žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., aniž by se zabýval (zabývat mohl) věcí samou. 5. Podle ustálené judikatury (nejen) Nejvyššího soudu žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 (dříve písm. c)) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, nebo ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2001, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3161/2010, nebo ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 278/2015). 6. Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže je však právní postavení žalobce zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, respektive jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost ve smyslu ustanovení § 80 (dříve písm. c)) o. s. ř. dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008). 7. V posuzovaném případě žalovaná se již dle předmětné kupní smlouvy stala (na základě povolení příslušného vkladu vlastnického práva) výlučnou vlastnicí předmětných nemovitých věcí, takže požadavek žalobce na soudní deklaraci neplatnosti této kupní smlouvy by v jeho právních poměrech ničeho (objektivně) nezměnil. I kdyby byl takový žalobní návrh převzat do rozsudku, ten by nepředstavoval veřejnou vkladovou listinu, dle které by mohlo dojít ke změně vlastnického práva k uvedeným nemovitým věcem ve prospěch žalobce, a žalovaná by i nadále byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice těchto nemovitostí a mohla by tak s tímto nemovitým majetkem libovolně nakládat. V právních poměrech žalobce by při existenci takového rozsudku nedošlo k žádné změně; žalobce by i nadále nemohl být považován za vlastníka předmětných nemovitostí, neměl by k nim žádný právní titul, a tedy ani právní důvod k jejich užívání, nakládání s nimi atd. 8. Poučovací povinnost soudu ve vztahu k žalobci byla realizována tím, že soud svým usnesením ze dne 21. 8. 2023, č. j. 6 C 164/2023-29, vyzval žalobce (prostřednictvím jeho právní zástupkyně), aby doplnil žalobu o tvrzení, z nichž dovozuje existenci naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení neplatnosti cit. kupní smlouvy. Na tuto soudní výzvu žalobce reagoval rovněž shora již zreferovaným podáním, v němž vylíčil okolnosti, z nichž dovozuje existenci svého naléhavého právního zájmu na podání této určovací žaloby. 9. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zatímco nesplnění povinnosti (roz. ze strany rozhodujícího soudu) poskytnout účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1999), pak poučení o tom, jak je třeba formulovat žalobní petit, aby byl dán naléhavý právní zájem, již přesahuje meze poučovací povinnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002). 10. Dospěje-li proto rozhodující soud k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit (jak by správně měl žalobce formulovat žalobní petit). Nejde o vadu podání, kterou by bylo možno odstranit postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., popřípadě dle § 5 a násl. o. s. ř. Taková žaloba není z procesního hlediska vadná, a proto jí nelze ani dle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout. V tomto směru pak Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2786/2019, vyložil a odůvodnil právní názor, že nelze dovodit, že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby namísto určení, že je smlouva neplatná, bylo žádáno o určení vlastnictví, bylo nesplněním poučovací povinnosti soudu a představovalo tak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 11. Soud proto s ohledem na vázanost shora vyloženou judikaturou Nejvyššího soudu nemohl žalobci (prostřednictvím jeho právní zástupkyně) žádným procesním způsobem signalizovat, že žalobce na stávajícím znění žaloby o určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy nemá dle § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem, a že je nezbytné, pakliže žalobce takového procesního požadavku chce v tomto řízení splnit, aby svůj dosavadní žalobní petit změnil tak, že požaduje určení, že je vlastníkem označených nemovitých věcí, pakliže v žalobě tvrdí, že je předmětná kupní smlouva neplatná a on je po právu vlastníkem uvedeného nemovitého majetku. Pokud by soud takto vůči žalobci postupoval, zabředl by již do hmotněprávního poučení, což je v občanském soudním řízení (sporném) nepřípustné. 12. Z těchto vyložených důvodů proto soud určovací žalobu toliko z procesního důvodu (pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.) zamítl, aniž by se zabýval věcí samou a žalobcem tvrzenými důvody o jeho právním jednání učiněném v omylu při uzavírání kupní smlouvy s žalovanou. 13. Nelze sice kategoricky vyloučit, že v budoucnu může i v tomto směru (roz. k posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení neplatnosti převodní smlouvy v situaci, kdy došlo již ke vkladu vlastnického práva k dle této smlouvy) dojít k zásadnímu judikatornímu obratu (k němuž v posledních letech došlo např. v otázce materiálního přezkoumávání exekučních titulů (např. rozhodčích nálezů) i v rámci vykonávacího či exekučního řízení, případně v otázce posuzování problematiky„ nemo plus uris“ ještě za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy rozhodném znění atd.), a že žalobce (prostřednictvím své právní zástupkyně) možná chtěl k takové změně rozhodující soud podnítit, leč nalézací soud v tomto případě neshledal (nenašel) žádné relevantní právní argumenty, skrze něž by bylo možné se od dosud ustálené (shora vyložené) judikatury (především) Nejvyššího soudu odchýlit, a to i ve vztahu k realizaci procesní poučovací povinnosti rozhodujícího soudu vůči žalující straně, a proto bylo jeho povinností reflektovat ustálený judikatorní stav v dané materii. 14. Žalov