36 C 14/2022-25 — Okresní soud ve Zlíně

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3 374,22 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 578,77 Kč (zákonný úrok z prodlení počítaný od prvního dne prodlení s jednotlivou platbou televizního poplatku do 27. 10. 2021). Žalovaná částka 3 374,22 Kč podle žaloby představuje nezaplacené televizní poplatky za období měsíce prosinec 2018 až prosinec 2020, k jejichž úhradě pro žalovanou vyplývá povinnost ze zákona číslo 348/2005 Sb. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (v případě žalované na základě předpokladu souhlasu dle § 101 odst. 4 o.s.ř.), soud v souladu s § 115a o.s.ř. věc rozhodl, aniž by k jejímu projednání nařizoval jednání. Závěr o skutkovém stavu: Žalovaná se k měsíci červenec 2018 přihlásila u žalobkyně jako poplatník televizního poplatku, přičemž nejpozději ke dni 16. 9. 2021 toto přihlášení stále trvalo. Žalovaná nezaplatila televizní poplatky za období prosinec 2018 až prosinec 2020. <i>Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba.</i> <i>Podle § 7 odst. 1, 2 zákona č. 348/2005 Sb. poplatník platí rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo nebo prostřednictvím pověřené osoby. Je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem.</i> <i>Podle § 6 zákona č. 348/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2008, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč.</i> Právní posouzení věci: Žalobkyně je provozovatelem vysílání na základě zákona č. 483/1991 Sb. Ode dne, kdy se žalovaná stala vlastníkem televizního přijímače, jí vznikla na základě ustanovení § 7 odst. 1, 2 zákona č. 348/2005 Sb. povinnost platit žalobkyni televizní poplatek, a to vždy nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce trvání poplatkové povinnosti. Výše televizního poplatku počínaje rokem 2008 představuje částku 135 Kč měsíčně. Jelikož žalovaná nesplnila svou povinnost zaplatit televizní poplatek ve výši 135 Kč za měsíce prosinec 2018 až prosinec 2020 včetně (tj. celkem 25 měsíců), vznikl jí vůči žalobkyni na televizních poplatcích dluh ve výši 3 375 Kč (tj. 25× 135 Kč). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně za uvedené období domáhala zaplacení pouze 3 374,22 Kč, soud jí podle jejího návrhu přiznal právě tuto požadovanou (nižší) částku. Protože žalovaná nezaplatila jednotlivé televizní poplatky ve lhůtě splatnosti, dostala se vždy šestnáctým dnem každého kalendářního měsíce, za nějž televizní poplatek neuhradila, se zaplacením těchto televizních poplatků do prodlení, pročež žalobkyni podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužných částek až do jejich zaplacení. Jelikož žalobkyně požadovala úrok z prodlení z jednotlivých dlužných televizních poplatků jen za období do 27. 10. 2021, soud žalobkyni v souladu s jejím návrhem přiznal úrok z prodlení pouze za jí požadované (kratší) období v kapitalizované výši 578,77 Kč. Ve věci měla plný úspěch žalobkyně, proto jí podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přísluší právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení. Soud žalobkyni jako účelně vynaložené přiznal náklady řízení ve výši 600 Kč, tj. soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu ve výši 2× 100 Kč dle § 2 odst. 1 vyhl. č. 254/2015 Sb. za dva úkony právní služby – výzva k plnění a žaloba. Ostatní náklady řízení, které souvisely se zastoupením žalobkyně advokátem a které žalobkyně uplatňovala ve výši podle vyhl. č. 177/1996 Sb., soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, žalobkyni nepřiznal, neboť nejde o náklady řízení, které by byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (k tomu blíže viz odůvodnění citovaného nálezu). Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna dle § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.