38 C 47/2024-122 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení úvěrové pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi , právnická osoba, . (dále jen „banka) a žalovaným dne , datum, , na základě které banka poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, . Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze , částka, , proto banka úvěr ke dni , datum, zesplatnila. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná úvěrová pohledávka představuje jistinu ve výši , částka, , poplatky ve výši , částka, , úroky kapitalizované za dobu od , datum, do , datum, ve výši , částka, a úroky z prodlení kapitalizované za dobu od , datum, do , datum, ve výši , částka, . Od navazujícího období, tj. ode dne , datum, do zaplacení žalobkyně požadovala smluvní úrok ve výši 10,9 % ročně z dlužné jistiny, a dále z částky , částka, (jistina a poplatky) požadovala od , datum, do zaplacení 15% p.a. úrok z prodlení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Ač byl k jednání řádně a včas předvolán, bez omluvy se k němu nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – expres půjčka, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, [smlouva o úvěru, výpis z úvěrového účtu ze dne , datum, ]. Žalovaný na úvěr uhradil dle tvrzení žalobkyně celkem částku , částka, . V důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek banka prohlásila úvěr za splatný ke dni , datum, [oznámení o prohlášení úvěru za splatný včetně poštovního podacího archu]. Společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila žalobkyni [smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku].4. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne , datum, , ve které bylo vyplněno, že žalovaný žije ve vlastním domě/bytě, je svobodný, pracuje jako podnikatel a jeho příjem (ř. 101 DP) činí , částka, . Rozdíl mezi příjmy a výdaji (ř. 104 DP) činí , částka, . Dále je uveden čistý měsíční příjem domácnosti ve výši , částka, . U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. Tyto údaje ověřila banka dle žádosti o úvěr z daňového přiznání. U ostatních životních nákladů je v žádosti o úvěr uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy, jiných měsíčních splátek a u počtu vyživovaných dětí. Pokud se týká výdajů žalovaného, v žádosti o úvěr nebyly zaznamenány doklady, z nichž by výdaje žalovaného bylo možné ověřit. V žádosti o úvěr nebyly rovněž uvedeny žádné listiny, z nichž by bylo možné posoudit míru zadlužení žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že banka kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík, databáze MVČR a další. V tomto směru předložila pouze interní výstup z databáze BRKI/NRKI, ze kterého nevyplývá, zda a kdy měl být žalovaný v těchto registrech lustrován. Z náhledu pouze vyplývá, že celková výše splátkového zatížení činila , částka, [interní výstup z databáze BRKI/NRKI]. Žalobkyně tvrdila, že při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima, částkou normativních nákladů na bydlení a výší měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně předložila přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 2015 od , datum, do , datum, , přičemž podle přílohy č. , hodnota, k tomuto přiznání měl žalovaný příjmy (ř. 101) ve výši , částka, , výdaje související s příjmy (ř. 102) ve výši , částka, , rozdíl mezi příjmy a výdaji a dílčí základ daně z příjmů (ř. 104 a 113) činil , částka, . Pokud jde o výdaje žalovaného, žádné relevantní důkazy, z nichž by vyplývalo, že se jimi právní předchůdce žalobkyně blíže zabýval, ani na výzvu soudu předloženy nebyly.5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v uvedeném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. To právní předchůdce žalobkyně nesplnil.8. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.9. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z., v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.12. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský