44 C 203/2024-102 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 20 002,51 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . (dále jen „banka“), a žalovaná uzavřely dne 7. 10. 2016 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 120 000 Kč. Žalovaná nehradila sjednané měsíční splátky řádně a včas, banka proto využila svého smluvního oprávnění a celý úvěr včetně příslušenství ke dni 27. 3. 2023 zesplatnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 postoupila banka pohledávku za žalovanou na žalobkyni s účinností ke dni 21. 2. 2024. Ke dni podání žaloby činila dlužná částka na jistině úvěru 16 522,51 Kč a na poplatcích a smluvní pokutě částku 3 480 Kč. Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 2 008,26 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 612,58 Kč, úrok ve výši 8,9 % ročně z dlužné jistiny od 28. 3. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 002,51 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání, vyšel přitom z listinných důkazů založených ve spise.4. Z předložených listinných důkazů soud učinil závěr o skutkovém stavu, že banka a žalovaná uzavřely dne 7. 10. 2016 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet , Anonymizováno, půjčka, na základě níž se banka zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 120 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou měsíčních anuitních splátek (viz smlouva o úvěru ze dne 7. 10. 2016). Žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 120 000 Kč dne 7. 10. 2016 (viz výpis z úvěrového účtu 1/2016), v období od 20. 11. 2016 do 17. 4. 2023 bance uhradila celkem 162 225,34 Kč (viz platební historie, nezpochybněná tvrzení žalobkyně).5. Banka pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 postoupila s účinností ke dni 21. 2. 2024 žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024, seznam postoupených pohledávek, dohoda o úplatě, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky).6. Nejprve se soud zabýval aktivní věcnou legitimací žalobkyně. Banka postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2024 uzavřené mezi bankou jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem ve smyslu § 1879 a násl. o. z., a to s účinností ke dni 21. 2. 2024. Postoupení pohledávky bylo prokázáno postupní smlouvou včetně přílohy č. 1, kde byla specifikována pohledávka za žalovanou. Banka oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne 27. 2. 2024, čímž i ve vztahu k žalované nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009 nemá na platnost postoupení pohledávky z bezdůvodného obohacení vliv, že byla v postupní smlouvě kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.7. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně ve svém podání ze dne 4. 9. 2024 podrobně popsala, jakým způsobem proběhlo hodnocení úvěruschopnosti žalované. Banka porovnávala příjem žalované a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, přičemž vycházela z údajů poskytnutých žalovanou v žádosti o úvěr ze dne 7. 10. 2016, ve které bylo vyplněno, že žalovaná je svobodná, žije v pronajatém domě/bytě, je zaměstnaná na dobu neurčitou a její průměrný čistý měsíční příjem za 3 měsíce činí 24 333 Kč. U počtu zdrojů příjmu bylo uvedeno 1. U ostatních nezbytných měsíčních nákladů byla uvedena nula, stejně jako u srážek ze mzdy a jiných měsíčních splátek. U počtu vyživovaných osob bylo uvedeno 1 (viz žádost o úvěr). Ve vztahu k příjmům žalované žalobkyně předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne 3. 10. 2016, podle něhož žalovaná měla čistý příjem za poslední 3 měsíce ve výši 24 333 Kč (viz potvrzení o výši příjmu). Výdaje žalované byly dle žalobních tvrzení odhadnuty na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů žalované. Do výdajů byly započteny výdaje žalované doložené v žádosti o úvěr (žádné doloženy nebyly), dále pak částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení dle zákona č. 117/1995 Sb., výdaje na bydlení vydané ČSÚ a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěných z veřejných databází. Z interních zdrojů zjistila, že vůči bance měla žalovaná v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 4 610,55 Kč a z externích zdrojů zjistila, že žalovaná neměla v době podání žádosti žádné další závazky. V tomto směru předložila žalobkyně výpis z registru banky, ze kterého vyplynulo, že žalovaná má 3 existující úvěry se splátkami v celkové výši 4 610,55 Kč (viz výpis z registru banky).8. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Ačkoliv na předložené smlouvě o úvěru je podpis obou smluvních stran, soud nicméně shledal, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť s ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána věřiteli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet.11. Pokud jde o pravidelný měsíční příjem žalované ve výši 24 333 Kč, tento byl v řízení sice prokázán, co se však týče výdajové stránky, tato řádně zkoumána nebyla. Banka se nedotazovala žalované na její pravidelné měsíční výdaje spojené s bydlením, s chodem domácnosti, ani na výdaje na stravu, hygienické potřeby apod. Banka sice ověřila výši výdajů žalované na splátky úvěrů ve výši 4 610,55 Kč, skutečné výdaje žalované a míra jejího zadlužení nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Výdaje žalované banka podle svých tvrzení jen odhadovala podle životního minima a normativních nákladů na bydlení, tento způsob však nemůže být považován za dostatečný. Obezřetnost a důslednost banky při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalované. Při odborném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se nelze spokojit s tvrzením o výdajích ve výši 0 Kč na volnočasové aktivity, ošacení, komunikační prostředky, dopravu atd. Banka si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními a poskytla žalované úvěr, přestože měla najisto postavenu jen výši příjmu.12. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Spokojila-li se banka s nedoloženými prohlášeními žalované o jejích osobních a majetkových poměrech, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).13. Dle přesvědčení soudu bez náležitého posouzení skutečných výdajů žalované nemohla banka vůbec relevantně uvažovat o tom, zda žalovaná je či není schopna předmětný úvěr splácet. Soud proto uzavřel, že úvěruschopnosti žalované, tak jak byla popsána žalobkyní, nebyla zkoumána řádně.14. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V příp