19 C 207/2025-37 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 21 270 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 19. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalované poskytla částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč v týdenních splátkách ve výši 455 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr celkem 6 000 Kč. Žalovaná nesplácela úvěr pravidelně, ke dni 12. 7. 2024 tak byl úvěr zesplatněn.2. Žalovaná se k nařízenému jednání soudu bez omluvy nedostavila, ačkoli jí bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl v nepřítomnosti účastníků.3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná si sjednaly dne 19. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále též „smlouva“). Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 15 000 Kč, kterou se zavázala vrátit spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 12 270 Kč v 60-ti týdenních splátkách po 454,50 Kč. Žalovaná svým podpisem potvrdila, že převzala v hotovosti částku 15 000 Kč (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ) Žalovaná uhradila na úvěr celkem částku 6 000 Kč (viz splátkový kalendář).4. V evidenční kartě klienta je uvedeno, že žalovaná bydlí sama v nájmu, že je zaměstnaná u zaměstnavatele , právnická osoba, , od kterého dostává mzdu ve výši 17 689 Kč a že její výdaje sestávají z životních výdajů na bydlení ve výši 4 872 Kč a životního minima ve výši 4 860 Kč. Dle evidenční karty byly uvedené údaje doloženy občanským průkazem, pracovní smlouvou a výpisem z účtu za období 4-5/2023 (viz evidenční karta klienta). Z předložených důkazů nevyplývá, že by byla provedena lustrace žalované v registrech či v insolvenčním rejstříku.5. Dne 11. 10. 2024 odeslal právní zástupce žalobkyně předžalobní výzvu žalované, ve které ji vyzval k uhrazení dluhu (viz předžalobní výzva + podací arch).6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaná si sjednaly dne 19. 5. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou soud posoudil podle svého obsahu jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit spolu se sjednaným úrokem a poplatky.11. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být vázán touto smlouvou, má za to, že výše specifikovaná smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud v souladu s § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků. Žalobkyně tvrdila, že provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, toto tvrzení ale nijak nedoložila. Co se týče zkoumání příjmu a výdajů žalované, tak dle evidenční karty byly údaje v ní uvedené doloženy mimo jiné pracovní smlouvou a výpisem z účtu za obdob 4-5/2023. Pracovní smlouvou, ani výpis z účtu žalobkyně nepředložila. Soud má nadto pochybnosti o tom, že by si žalobkyně skutečně ověřila výdaje žalované výpisem z účtu. Výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč neodpovídají obvyklým výdajům osoby, která žije sama v nájmu. Dle soudu se pak nelze spokojit s určením výše výdajů paušální částkou životního minima dle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu. V tomto směru soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde se podává, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Žalobkyně tak nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, jestliže nezkoumala skutečné výdaje žalované, které mohou být i vyšší, než její příjmy.12. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti způsobuje absolutní neplatnost smlouvy v celém rozsahu, neboť zmíněná vada nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti se netýká toliko části právního jednání, kterou by bylo možné od ostatního obsahu oddělit. Jestliže je tedy smlouva o úvěru neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakékoli plnění, které by odvozovala z úvěrového vztahu založeného smlouvou o úvěru, jako jsou smluvní úroky a smluvní poplatky. Z § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalobkyně nárok toliko na vrácení poskytnuté jistiny. Při závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovanou posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalované dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), které spočívá v tom, že byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč náležející žalobkyni, aniž by pro to existoval (platný) právní důvod. Z dokazování vyplynulo, že žalovaná plnila na neplatnou úvěrovou smlouvu celkem částku 6 000 Kč; jelikož je však smlouva o úvěru neplatná, je nezbytné tuto částku započíst na bezdůvodné obohacení. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 9 000 Kč. K tomu ji soud zavázal svým rozhodnutím (výrok I.).13. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že má žalovaná povinnost vrátit poskytnutou jistinu v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy k plnění žalobkyně, nýbrž od možností žalované; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalované s vrácením zbývající části jistiny v nově určené době splatnosti. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož je tímto rozsudkem určeno nové datum splatnosti, jenž nastává posledním dnem pariční lhůty, nemohla se žalovaná ocitnout v prodlení se zaplacením bezdůvodného obohacení, a tudíž tak nemohl ani žalobkyni vzniknout nárok na úrok z prodlení.14. Z výše uvedených důvodů soud zamítl žalobní nárok na zaplacení částky 12 270 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21 270 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení (výrok II.).15. Soud o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci. Žalobkyně byla úspěšná v částce 9 000 Kč, přičemž předmětem řízení byla částka 24 851,22 Kč (21 270 Kč + příslušenství kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 3 581,22 Kč). Žalobkyně tak měla úspěch v řízení ve výši 36 % a žalovaná měla úspěch ve výši 64 %. Žalovaná tak má právo na náhradu 28 % nákladů řízení (64 % - 36 %). Protože ale žádné náklady řízení žal