44 C 169/2025-60 — Okresní soud ve Zlíně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 038,37 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 7 442,90 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále též „smlouva“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr v částce 14 000 Kč, který se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s příslušenstvím sjednaným ve smlouvě v pravidelných denních splátkách. Žalovaný uhradil na jistině celkem částku 7 000 Kč. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 7 000 Kč, poplatků v celkové výši 442,90 Kč, smluvního úroku ve výši 8 426,41 Kč a smluvní pokuty ve výši 169,06 Kč.2. K nařízenému jednání soudu se žalovaný bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání řádně a včas doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila. Soud za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.3. Provedeným dokazováním soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný si ujednali dne 23. 10. 2023 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to prostřednictvím internetových stránek , webové stránky žalobkyně, . Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše 80 000 Kč jako spotřebitelský úvěr, který lze čerpat postupně i opakovaně, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s příslušenstvím dle čl. VII. smlouvy, a to v pravidelných denních splátkách (viz smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Dne 23. 10. 2023 odeslala žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, částku 7 000 Kč. Hned na to odeslal žalovaný na účet žalobkyně částku 7 304,30 Kč. Žalobkyně poté opět odeslala na účet žalovaného částku 7 000 Kč. (viz výpis z běžného účtu č. , č. účtu, za období od 1. 7. 2023 do 31. 10. 2023, přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli).4. Žalobkyně tvrdila, že ověřila úvěruschopnost žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB, kdy nejprve nahlédla do databází vedených spol. CNCB – Czech Non-Banking Credit Bureau, která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále nahlédla do insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaný byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí. Listiny k prokázání těchto tvrzení žalobkyně nepředložila. Žalobkyně dále vycházela z informací získaných od žalovaného, který uvedl, že počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem jsou 3, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem jsou 2, jeho čistý měsíční příjem činí 62 000 Kč, pravidelné měsíční výdaje činí 5 400 Kč na půjčky a 6 200 Kč na bydlení, další nezbytné výdaje 4 500 Kč a ostatní zbytné výdaje 3 000 Kč. (viz výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, .) Žalobkyně dále uvedla, že případně dále vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek, tyto listiny však soudu nepředložila. Dále uvedla, že si ověřila výši čistého měsíčního příjmu žalovaného, který tak činil 103 800 Kč (viz listina označená „identifikované příjmy“). Dospěla tak k závěru, že příjem žalovaného umožňuje bezproblémové splácení úvěru.5. Soud si vyžádal výpisy z účtu žalovaného za období od července 2023 do října 2023, ze kterých vyplývá, že žalovaný měl po většinu uvedeného období malý disponibilní zůstatek na účtu. Zůstatek žalovanému ke dni 1. 7. 2023 činil -1,37 Kč, zůstatek ke dni 31. 10. 2023 pak činil 228,39 Kč. Za dané období bylo žalovanému připsáno na účet 999 969,50 Kč a odepsáno 999 739,74 Kč. (viz výpis z běžného účtu č. , č. účtu, za období od 1. 7. 2023 do 31. 10. 2023).6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že žalobkyně a žalovaný si sjednali smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky až do výše 80 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím sjednaným ve smlouvě.10. Ačkoliv soud shledal smluvní konsensus obou smluvních stran být touto smlouvou vázán, má za to, že výše specifikovaná smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně neprokázala řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. K nedostatečnému posouzení úvěruschopnosti se v minulosti již vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde podává, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“ Soud v souladu s § 87 odst. 1 věty druhé cit. zákona v důsledku nedostatečného posouzení úvěruschopnosti k neplatnosti přihlédne i bez návrhu účastníků. Žalobkyně soudu ani přes to, že k tomuto byla soudem vyzvána, a to usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 7. 2025, č. j. 44 C 169/2025-46, netvrdila a neprokázala, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když vycházela toliko z informací poskytnutých jí žalovaným, aniž by si tyto ověřila. Žalobkyně tvrdila, že si ověřila výši příjmu žalovaného, nesdělila však, jakým konkrétním způsobem tak učinila, když pouze tvrdila, že (případně) vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek. Tyto listiny však soudu nepředložila. Listiny předložila pouze ve vztahu k ověření čistého měsíčního příjmu žalovaného, přičemž nikde neuvádí, o jaké příjmy nebo o jaké částky jde. Nezabývala se ani skutečnými výdaji žalovaného na bydlení, dalšími nutnými výdaji a příp. dalšími závazky. Přitom by právě z výpisu z účtu zjistila, že žalovaný na svém účtu disponoval jen s malým zůstatkem a že měl vyšší údaje, než jaké uváděl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracovala prakticky pouze s tvrzeními žalovaného, které si až na problematické ověření čistého měsíčního příjmu žalovaného žádným způsobem neověřila, kdy pouze měla provést lustrace v dostupných registrech dlužníků, přičemž ani v tomto směru soudu neposkytla důkazy k prokázání svých tvrzení, nelze než uzavřít, že žalobkyně nejednala s odbornou péčí, jak vyžaduje § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť posouzení úvěruschopnosti proběhlo víceméně formálně, aniž by byla patrná snaha o posouzení reálné situace žalovaného a jeho reálné možnosti úvěr splácet.11. Jestliže je předmětná smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala z obligačního vztahu založeného touto smlouvou. Dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru má žalobkyně nárok toliko na nesplacenou část poskytnuté jistiny. Při závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru je třeba právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které je speciálním ustanovením k vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 věty první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu