23 C 220/2016-241 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou ze dne 10. 8. 2016, doplněnou a změněnou dne 22. 10. 2018 se žalobci domáhají, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců imisemi stíněním, ke kterému dochází souvislým porostem tújí při hranici mezi pozemkem žalované parc. [číslo] pozemkem žalobců parc. [číslo] dále zdržet se rušení žalobců zvukovými projevy žab z téhož pozemku žalované, které pronikají na pozemky žalobců parc. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu, a na parc. [číslo]. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaná při samé hranici dotčených pozemků vysadila souvislý porost tújí, které stíní rodinný dům žalobců takovým způsobem, že je omezena i běžná domácí činnost jako je čtení nebo šití. V blízkosti hranic pozemku žalovaná dále zřídila okrasné zahradní jezírko, ve kterém se shlukují žáby, jejichž zvukové projevy ve večerních, nočních a ranních hodinách dosahují takové intenzity, že žalobcům znemožňují spánek a ohrožují tak jejich zdraví. Snaha o smírné řešení se žalovanou byla bezvýsledná, neboť žalovaná předchozí dohody nedodržuje. 2. Žalovaná považuje podanou žalobu za nedůvodnou, neboť do jezírka nasadila pouze ryby, nikoliv žáby, jejich výskyt na pozemku jsou důsledkem přirozeného výskytu žab v dané lokalitě, neboť nemovitost se nachází v okrajkové lokalitě [územní celek], která je svým charakterem spíše vesnického rázu a je tak přirozené, že se zde vyskytují volně žijící živočichové. Zvukové projevy žab nepovažuje žalovaná za imisi a nejde o důsledek její činnosti, žalovaná se naopak snaží výskytu žab nějakým způsobem zabránit. Ohledně porostu tújí je toho názoru, že nedochází ke stínění nad míru přiměřenou poměrům, výše porostu tújí byla zkrácena dle dohody se žalobci a jejich současná výše žalobce podstatně neomezuje v obvyklém užívání nemovitosti. 3. Soud provedl dokazování znaleckým posudkem [celé jméno znalce], ze kterého vyplývá, že od roku 2015 se zvukové projevy zvířat nepovažují za hluk, neboť nebyly prokázány jeho přímé dopady na zdraví lidí a nejsou tak stanoveny žádné hodnoty pro jejich měření, přesto znalec bez bližšího zdůvodnění považuje zvukové projevy žab za rušivé. Všechny obytné místnosti v domě žalobců, které by mohly být ovlivněny stíněním tújemi, mají vyhovující nadlimitní proslunění dle vyhlášky č. 20/2012 Sb., a ČSN 734301 v kontrolní dny 1. března a 21. června, a to jak při výšce tújí 3,4 m, tak i při současné výšce 3,1 m. Rovněž proslunění celého pozemku žalobců je i při existujícím porostu tújí ve vyhovující nadlimitní úrovni. Z výpočtů energetické náročnosti budovy zpracovaných [titul] [jméno] [příjmení] vyplývá, že celková roční dodaná energie na vytápění nestíněného domu žalobců činí 45,579 MWh a celková roční dodaná energie 49,075 MWh, u stíněného domu činí tyto hodnoty 48,435 MWh a 49,931 MWh. 4. Ze znaleckého posudku, výpisů z katastru nemovitostí, z předložené fotodokumentace a ze záznamů, které jsou dohádatelné na portálu [webová adresa] pomocí jejich aplikace [aplikace], která zachycuje snímky ulic, budov a terénu, bylo soudem zjištěno, že žalobci mají u hranice sporných pozemků vybudován 2 m vysoký betonový plot a žalovaná má u této hranice vysázen souvislý nepropustný porost tújí, jehož výška v současné době dle shodného tvrzení účastníků činí 3,1 m měřeno od terasy na pozemku žalobců. Vzdálenost rodinného domu žalobců od hranice pozemků činí 5 m. Cca 18 metrů od rodinného domu se na pozemku žalované nachází zahradní jezírko. V blízkém okolí domu žalobců se nachází další tři domy, jejichž hranice pozemků vytyčuje souvislý porost tújí. 5. Ze stanoviska [odbor] [anonymizována čtyři slova] [územní celek] vyplývá, že všechny druhy žab s výjimkou skokana hnědého, jehož výskyt v místě není předpokládán z důvodu, že jeho zvukové projevy nejsou hlasité, jsou ze zákona chráněny a chráněno je jejich stanoviště, včetně těch, která byla vybudována uměle. Zasahovat do jejich vývoje lze jen se souhlasem orgánu ochrany přírody, takto bylo úřadem vydáno souhlasné stanovisko s umístěním zábran, které by zamezily pronikání žab na pozemek žalované. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná ani v jednom z uplatněných nároků. 7. Podle § 1013 odst. 1 občanského zákoníku vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. 8. Ustanovení § 1013 občanského zákoníku představuje normu s relativně neurčitou hypotézou, což znamená, že posouzení, zda jde v daném případě o obtěžování imisemi, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do jisté míry na zvážení soudu, neboť je na soudu, aby tuto normu vyložil na specifické okolnosti projednávaného případu. V každém případě však platí, že ne každé střet projevu výkonu vlastnického práva s vlastnickým právem vlastníka sousedního pozemku je imisí ve smyslu ustanovení § 1013 odst. 1 občanského zákoníku. Pro naplnění hypotézy této právní normy je třeba, aby se jednalo o imisi, která překračuje míru, která je v daném místě u takové imise obvyklá a zároveň, aby se jednalo o imisi natolik intenzivní, aby vlastníka sousedního pozemku omezila podstatným způsobem. Nepůjde tedy kupříkladu o imisi kouřem v případě, kdy si někdo zatopí dřevem v krbových kamnech v oblasti, kde je obvyklé topení v kamnech na tuhá paliva. Přiměřenost zásahu do vlastnického práva, stejně jako otázka podstatného omezení v obvyklém užívání pozemku, musí být hodnocena ke všem okolnostem případu a zásadně z objektivního hlediska, byť nelze vyloučit, aby se přihlédlo i k okolnostem, které mají původ v osobě nebo poměrech vlastníka, který se ochrany domáhá, musí však jít o okolnosti, které svou závažností takový ohled vyžadují (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 7. 2012 sp.zn. 22 Cdo 296/2011 či ze dne 26. 11. 2014 sp.zn. 22 Cdo 1312/2013). Důležitým vodítkem pro posouzení, zda se jedná o imisi, je zjištění, zda rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech (pro srovnání kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp.zn. 22 Cdo 636/214). Nelze samozřejmě vyloučit, že půjde o imisi i v případě, že nebude překračovat stanovené limity, a to v případě, že budou splněny výše uvedené podmínky míry nepřiměřené místním poměrům za současného podstatného omezení obvyklého užívání pozemku. 9. A) Imise zvukovými projevy žab: 10. Ustanovení § 1013 občanského je odrazem zásady, že vlastnictví zavazuje, a že vlastník věci by se měl chovat tak, aby výkonem svého vlastnického práva nepřiměřeně nezasahoval do práv ostatních osob. Omezující zásahy do vlastnických práv třetích osob jsou zpravidla důsledkem aktivního jednání vlastníka, ale mohou být důsledkem i opomenutí, ovšem jen v tom případě, kdy má vlastník povinnost jednat určitým způsobem, tuto povinnost nesplní a přímým důsledkem jeho nekonání je vznik imise. Typicky se jedná o případ, kdy vlastník nezabrání vnikání jím chovaných zvířat na sousední pozemek, nebo kdy zanedbává údržbu své nemovitosti natolik závažným způsobem, že zanedbaný stav nemovitosti negativním způsobem ovlivňuje i sousední pozemek. Vědom si této skutečnosti si soud musel položit nejprve otázku, zda lze žalovanou činit odpovědnou za výskyt divoce žijících zvířat na jejím pozemku. Podstatné totiž je, že žalovaná na svém pozemku žáby nechová a ani je neměla v úmyslu chovat, naopak, jak vyplynulo z průběhu řízení, sama se snaží učinit opatření, aby žáby na její pozemek nevnikaly. Otázkou tedy je, zda sama skutečnost, že vlastník věci při řádném obhospodařování pozemku (zřízení zahradního jezírka na pozemku sloužícím jako zahrada a místo pro rekreaci není nedovolené a ani neobvyklé) vytvoří stav, v jehož důsledku se pozemek stane vhodným biotopem pro určitý druh volně žijícího živočicha, aniž by takový důsledek předem plánoval či předpokládal. Soud je toho názoru, že takto extenzivně ustanovení § 1013 občanského zákoníku vykládat nelze. Užívá-li vlastník pozemek způsobem právem dovoleným, který nepřekračuje míru přiměřenou místním poměrům, nezodpovídá za imise, které jsou jen nepřímým, nezamýšleným a nepředpokládaným důsledkem výkonu jeho vlastnického práva. Pokud by soud takto extenzivní výklad ustanovení § 1013 občanského zákoníku připustil, mohly by být jeho důsledkem zcela absurdní situace, které lze ilustrovat na následujícím příkladu: 11. Hypoteticky si představme oblast zcela prostou stromů, keřů, či podobné zeleně, ve které se jeden z vlastníků rozhodne na svém pozemku vysázet stromy. A oni se mu tam zcela v souladu s přirozeným řádem světa uhnízdí ptáci. Mohli by sousedé v takovém případě úspěšně žalovat na ochranu proti rušení zpěvem ptáků? Podmínka míry nepřiměřené místním poměrům by v tomto případě splněna byla, neboť v