11 C 187/2020-99 — Okresní soud ve Znojmě

1. Návrh na zahájení řízení ve shora uvedené věci byl u zdejšího soudu podán dne 13. 3. 2020. V návrhu se žalobce domáhal zaplacení částky 319 572,42 Kč s odůvodněním, že právním předchůdcem žalobce byla se žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 350 000 Kč převodem na účet, součástí smlouvy byly všeobecné podmínky. Úvěr byl čerpán v plné výši a bylo ujednáno vrácení bezhotovostně pravidelnými měsíčními splátkami při úroku 9,9 % ročně. 2. Soud I. stupně ve věci rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit částku 319 572,42 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 304 016,82 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, s úrokem 9,9 % ročně z částky 304 016,82 Kč od 19. 9. 2019 do zaplacení. Rozsudek byl vydán dne 27. 11. 2020, proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání v zastoupení opatrovníkem a navrhla zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení této věci k Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení. 3. Usnesením č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] s právní mocí 27. 9. 2021 byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud odvolací označil za důvodnou odvolací námitku, že žalobce při sjednávání úvěrové smlouvy nesplnila povinnost dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 prověřit solventnost žalované jako dlužnice. Soud odvolací dále kvalifikuje, že podle § 6 odst. 1 zákona 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Je-li část smlouvy určena odkazem na obecné podmínky, musí připojit věřitel ke smlouvě jen takovou část obchodních podmínek, která se týká uzavírané smlouvy. Použitá velikost písma nesmí být menší než ve smlouvě. Jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat. 4. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění ke dni uzavření předmětné úvěrové smlouvy věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a předpokladu jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, k nimž může u každého žadatele o úvěr dojít, poskytovatel úvěru však nemůže předvídat. 6. Dle názoru odvolacího soudu ani nová právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., plně účinná pro smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené počínaje dnem účinnosti tohoto zákona (1. 12. 2016) neznamená pominout závěry, které přijal k problematice posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Ve svém rozhodnutí jak Nejvyšší soud České republiky, tak Ústavní soud České republiky na poměry smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených do účinnosti tohoto zákona a to zejména za účinnosti zákona č. 145/2010 o spotřebitelském úvěru, ať již ve znění účinném do 24. 2. 2013 či po tomto dni, kdy přijetím jeho novely zákonem č. 43/2013 Sb., bylo dotčeno jeho ustanovení § 9 odst. 1 upravující povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele. 7. Odvolací soud s odkazem na aktuální judikaturu sděluje, že toto ustanovení a tyto principy chrání nejen spotřebitele samotného, ale rovněž věřitele a společnost jako celek. 8. Výkladem ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečným nejsou míněny jen informace toliko od spotřebitele, odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, resp. objektivně předložil. Povinností věřitele je ověřit i dostupné informace, které jsou veřejně k dispozici. S odkazem na aktuální judikaturu odvolací soud sděluje, že věřitel nespoléhá na údaje a schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným uživatelem, ale sám tyto údaje prověřuje. Nedodržení těchto pravidel může zakládat odpovědnost za správní delikt. 9. Soudu I. stupně bylo rovněž vytknuto opožděné ustanovení opatrovníka, tímto postupem soud znemožnil řádnou obranu žalované a nesplnil poučovací povinnost. Povinností soudu bylo vypořádat se podle § 132 o.s.ř. vypořádat se se vším co v průběhu řízení vyšlo najevo, co účastníci řízení tvrdí a má-li toto vztah k projednávané věci. 10. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř. soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce – navrhovatel domáhá a z jakého důvodu a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr po skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. 11. V novém řízení již ustanoveným opatrovníkem soud vyzval žalobce k předložení dalších důkazů, z potvrzení o výši příjmů, které předložila žalovaná právnímu předchůdci žalobce soud zjistil, že zaměstnavatel potvrdil čistý měsíční příjem žalované ve výši 17 993 Kč, hrubý roční příjem 235 834 Kč a čistý roční příjem 206 511 Kč, žalované bylo strháváno pouze 860 Kč za stravenky. S žádostí o úvěr, které podala žalovaná právnímu předchůdci, u níž soud zjistil, že tato uvádí na své žádosti o úvěr stejný měsíční příjem jako je potvrzení od zaměstnavatele, uvádí počet vyživovaných dětí 2, a současně uvádí, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti je 40 000 Kč. Když bylo smluveno a žádáno o úvěr v celkové výši 400 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách splácených včetně smluvního úroku ve 120 měsíčních splátkách. Pokud bylo věřiteli a soudu uloženo, aby zkoumal úvěruschopnost žalované, zde soud nalezl rozpor mezi částkou příjmu žalované – příjmu z pracovního poměru 17 993 Kč měsíčně a tvrzeného měsíčního příjmu na domácnost 40 000 Kč měsíčně, tento rozdíl nebyl vysvětlen, ani na výzvu soudu doložen. 12. Soud úvěruschopnost zkoumal skrze porovnání příjmu životního minima podle zákona platného a účinného v době uzavření úvěru, tedy zákona č. 110/2006 Sb., kdy podle § 2 tohoto zákona měsíční životním minimum bylo stanoveno částkou 3 410 Kč, každá další osoba podle § 3 – 3 410 Kč, dítě do 6 let 1 740 Kč a dítě od 6-15 let 2 140 Kč. Soud tedy dochází k závěru, že příjem domácnosti byl prokázán ve výši 17 993 Kč, životní minimum pro tyto osoby bylo kolem 11 000 Kč, tedy částka skutečná na živobytí se blížila částce měsíčního příjmu, soud má za to, že úvěruschopnost žalované nebyla zkoumána s odbornou péčí, a proto smlouvu se shora uvedenou kvalifikací označil za neplatnou. Pokud smlouva byla kvalifikovaná jako neplatná a částka, o kterou v řízení běží, byla tedy vyplacena bez právního důvodu, soud podřadil situaci pod ustanovení § 2991 odst. 2 alinea první, kde je uvedeno, že bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu a dle odst. 1 téhož ustanovení kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Soud tedy dlužnou částku posoudil jako bezdůvodné obohacení a uložil žalované tuto částku vrátit, kdy návrh s touto kvalifikací byl podán po právu. 13. Ježto žalovaná je s placením svého dluhu v prodlení od data výzvy žalobce k vydání bezdůvodného obohacení podřadil soud situaci pod ustanovení § 1970 obč. zák., kde je uvedeno, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená, i zde soud žalobkyni přitakal. 14. Žalobkyně se stala procesně takto úspěšnou, a proto jí přísluší právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložila proti žalované, která ve věci úspěch neměla. Jako oprávněné náklady soud posoudil zaplacený soudní poplatek ve výši 12 780 Kč, odměnu za 6 úkonů právní pomoci z punkta žalované částky podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ke každému úkonu právní pomoci přísluší po 9 580 Kč, ke každému úkonu právní pomoci přísluší paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Dále právnímu zástupci přísluší náhrada za 12 půlhodin po 100 Kč za promeškaný čas dle § 14 téže vyhlášky a dále cestovné ve výši 439,06 Kč, osobním vozidlem dle [značka vozidla ] [anonymizováno] [číslo] na cestu [obec] – [obec] a zpět dne 27. 11.