12 C 313/2023-45 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 5. 2023 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 21.696 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 20.000 Kč skládající se z půjčené částky 20.000 Kč a kapitalizovaného úroku 660 Kč, podle které měl žalovaný úvěr splácet týdně po 0 Kč. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky žalobce nastala ke dni 9. 4. 2023. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 11.745 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že mezi účastníky byla prostřednictvím prostředků dálkové komunikace – internetu – dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [název úvěru], z obsahu plyne, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 20.000 Kč, a to převodem na účet ve smlouvě uvedený. Z potvrzení o provedení platby bránou thePay bylo prokázáno, že částka 20.000 Kč byla převedena na označený účet stejného dne. Smlouva je podepsána číselným kódem. 4. Dále byl soudu předložen formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ve kterém je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, číslo občanského průkazu, adresa klienta. Soudu nebylo přes jeho výzvu doloženo, z jakých podkladů žalobce vycházel při přezkoumávání úvěruschopnosti žalovaného. Soud měl dále k dispozici splátkový kalendář, ze kterého je patrné, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 11.745 Kč. 5. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 8. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 10. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná. 14. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 20.000 Kč, na kterou splatil 11.745 Kč. Rozdíl tak činí částku 8.255 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 8.255 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. 16. Nesplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení. Příslušenstvím pohledávky je úrok z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 o. z., když jeho výši stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto dále zkoumal, zda a kdy došlo k prodlení žalovaného s plněním dluhu. Zde soud zjistil, že prokazatelná výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 13. 2. 2023. S ohledem na shora uvedené tak má žalobce vůči žalovanému právo na to, aby mu žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 8.255 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ve vztahu k částce 8.255 Kč má proto žalobce právo na to, aby žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zápůjčky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván prokazatelně nejdříve ve výzvě k úhradě ze dne 10. 2. 2023, odeslané dne 13. 2. 2023, a to ve lhůtě do 14 dnů od jejího doručení. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovanému nejdříve druhého dne od odeslání, tedy dne 14. 2. 2023; 14denní lhůta pro zaplacení skončila dne 28. 2. 2023. Ode dne následujícího, tedy od 1. 3. 2023, je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 17. Žalobce dále požadoval kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 392,30 Kč od 10. 4. 2023 do 23. 5. 2023 jako 15% úrok z prodlení ročně z částky 21.696 Kč za dobu od 10. 4. 2023 do 23. 5. 2023. Soud však za důvodný považuje pouze 15% úrok z prodlení ročně z částky 8.255 Kč od 10. 4. 2023 do 23. 5. 2023, tedy 149,26 Kč a toto soud přiznal. Zbytek kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši (392,3 – 149,26) 243,04 Kč byl zamítnut a přiznán byl dále úrok z prodlení v běžící podobě 15 % ročně z jistiny 8.255 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení. 18. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšnější žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.