12 C 262/2025-57 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 369.181.97 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, . s žalovaným dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 400.000 Kč, podle které měl žalovaný úvěr splácet v 96 měsíčních splátkách po 6.375 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky žalobce nastala ke dni 13. 12. 2024. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 65.875,26 Kč. Pohledávka byla následně postoupena žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, .2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů.3. Soudu byly předloženy důkazy, z nichž bylo zjištěno, že mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o poskytování bankovních a dalších služeb, na základě které byl žalovanému zřízen a veden běžný účet. Dále pak byla soudu předložena žádost o úvěrový produkt ze dne , datum, , kdy z této bylo zjištěno, že žalovaný požádal o úvěr 400.000 Kč, uvedl, že splácá měsíční splátky úvěrů 5.009 Kč, jeho čistý měsíční příjem činí 31.000 Kč. Na základě tohoto pak byl vypracován návrh na uzavření smlouvy o rychlé půjčce (č. l. 17), kdy z tohoto dokladu soud zjistil, že tato půjčka byla poskytnuta za účelem úhrady dluhu z úvěru, který banka poskytla žalovanému, kdy bude poskytnuta celkem částka 400.000 Kč, z tohoto bude část účelově určena na úhradu dluhu z úvěru, který banka poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru , hodnota, , který byl bankou evidován pro splácení úvěru č. , č. účtu, , zbylá částka pak bude bez určení účelu. Z Akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce pak plyne, že návrh byl přijat, částka 400.000 Kč byla vyplacena jednak na splacení úvěru ve výši 352.951 Kč, zbytek byl žalovanému převeden na jeho účet.4. Z prohlášení o okamžité splatnosti ze dne , datum, bylo zjištěno, že banka úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě dluhu.5. Ze smlouvy o postoupené pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka byla postoupena společnosti , právnická osoba, ., která postoupila následně pohledávku žalobci.6. Žalobce dále doplnil, že právní předchůdce žalobce při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých bance klientem v Návrhu na uzavření smlouvy o , právnická osoba, č. , hodnota, . Žádost klienta byla hodnocena individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze , právnická osoba, . Žalovaný na předmětný úvěr uhradil částku ve výši 65 875,26 Kč.7. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.10. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.12. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.13. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by poskytovatel úvěru řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobce provedl jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalovaného, že by byly doloženy příjmy a výdaje žalovaného, zejména pak je třeba přihlédnout k tomu, že úvěr byl poskytnut na pokrytí jiného úvěru, věřitel pak měl být o to více ještě obezřetnější. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem.16. V daném případě soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná.17. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.18. Je nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 400.000 Kč, na kterou splatil 65.875,26 Kč. Rozdíl tak činí částku 334.124,74 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 334.124,74 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného.19. Z textu ust. § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývající z neplatné úvěrové smlouvy, ustanovení představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele, dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovali úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku (rozsudek NS ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalobce má tedy nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších úroků a poplatků. Na základě toho pak byla žaloba zčásti zamítnuta.20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V tomto případě soud vyšel z toho, že poměr úspěchu a neúspěchu je 90,5 % oproti 9,5 %, tedy žalobce má právo na 81 % nákladů řízení. Celkové náklady řízení představuje soudní poplatek 18.460 Kč, dále odměna právního zástupce žalobce, kdy za jeden úkon právní pomoci náleží částka 9.780 Kč, ve věci byly účelně vykonány 4 úkony – převzetí, příprava zastoupení, předžalobní upomínka, podání žaloby a zastoupení u jednání, tedy 9.780 Kč x 4 + 21% DPH. Ke každému úkonu náleží režijní paušál 450 Kč (x 4) + 21% DPH. Dále náleží náhrada za promeškaný čas strávený na cestě k soudu za každou půlhodinu 150 Kč x 2 + 21% DPH, kdy zástupce žalobce se dostavil toho dne ke dvěma jednáním, proto jen 2x půlhodina. Dále náleží náhrada cestovného, a to jedna polovina, kdy náhrada za použití motorového vozidla při průměrné spo