14 C 240/2025-57 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2025 se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 35 172,12 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že s žalovanou dne , datum, uzavřela smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru, na základě, které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 69 500 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splatit. Žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, splatnost úvěru nastala 19. 8. 2025, žalovaná uhradila celkem částku ve výši 55 862 Kč. Žalovaná pohledávka ve výši 35 172,12 Kč sestává z neuhrazené jistiny 33 572,12 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč.2. V písemném podání ze dne 4. 2. 2026 žalobkyně doplnila skutková tvrzení o tom, jak posoudila úvěruschopnost žalované před poskytnutím jednotlivých úvěru.3. Podáním ze dne 20. 2. 2026 navrhli účastníci soudu schválení smíru. Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 23. 2. 2026, č. j. 14 C 240/2025-44 rozhodl tak, že smír nechválil s odůvodněním, že smír je v rozporu s právními předpisy. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 3. 2026.4. Z jednání nařízeného na den 25. 3. 2026 se účastníci řádně omluvili.5. Z předložené smlouvy nazvané „, název služby, “ soud zjistil, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, z obsahu plyne, že žalované byla poskytnuta částka s úvěrovým rámcem 35 000 Kč. Ve smlouvě byla sjednána roční úroková sazba 27,90 %, roční procentní sazba nákladů 31,80 %, výše minimální měsíční splátky ve výši 3,310 % z úvěrového rámce, tj. 1 159 Kč.6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č. l. 14-15) soud zjistil, že pod číslem smlouvy , číslo smlouvy, je u žalované evidováno poskytnutí jistiny ve výši 69 500 Kč a úhrada dluhu ze strany žalované celkem ve výši 55 862 Kč. Dále jsou zde zapsány jednotlivé předpisy úroků, nákladů na vymáhání a smluvní pokuty.7. Z karty klienta (č. l. 9) se podává, že žalovaná při sjednávání úvěrů uvedla, že má jednu vyživovací povinnost, má příjem ze zaměstnání ve výši 17 000 Kč, přičemž příjem ostatních členů domácnosti uvedla ve výši 30 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti uváděla ve výši 6 000 Kč. Z potvrzení dále vyplývá, že byly provedeny lustrace žalované v registrech NRKI, JAP PUJCKA, MVCR, SOLUS a CEE.8. Dále byla soudu předložena úvěrová zpráva (č. l. 7-8), ve které je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo, adresa a kontaktní údaje žalované a dále informace o kontraktech žalované. Z úvěrové zprávy vyplynulo, že žalovaná měla 1 existující splátkový závazek a 1 nesplátkový závazek, 3 odmítnuty, 1 z kreditní karty ukončen.9. Předžalobní výzvou ze dne 8. 10. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.10. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.13. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.15. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.16. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.18. Po provedeném dokazování lze učinit závěr, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru a že žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované částku 69 500 Kč. Z provedeného dokazování však nelze učinit závěr, že by žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy řádně, tj. s odbornou péčí, zkoumala schopnost žalované úvěr splatit. Žalovaná k prokázání své bonity nepředložila žádné podklady, tedy žalobkyně ani nezkoumala příjem žalované ze zaměstnání a spolehla se na její tvrzení, také žádným způsobem neprokázala existenci, natož výši 30 000 Kč dalšího tvrzeného příjmu domácnosti. Není zřejmé, jakého člena domácnosti tento příjem je, z jakého zaměstnání, zda se jedná o jednu osobu či o více osob, či zda tento další příjem skutečně vůbec existuje. V tomto směru je tak tvrzení žalované v podstatě nepřezkoumatelné. Rovněž pokud jde o výdaje domácnosti žalované tvrzeně ve výši 6 000 Kč, není zřejmé, jaké výdaje jsou v této částce zahrnuty a zda se skutečně jedná o veškeré výdaje žalované čili zda jsou v této částce zohledněny běžné náklady na stravu, ošacení, náklady na bydlení, energie, inkaso, dopravu do zaměstnání, splátky dalších úvěrových produktů apod. Dle názoru soudu nepostupovala žalobkyně s náležitou odbornou péčí. V daném případě proto soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalované a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatné.19. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.20. Je nesporné, že žalované byla poskytnuta částka ve výši 69 500 Kč, na kterou splatila 55 862 Kč. Rozdíl tak činí částku 13 638 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy ve výši 13 638 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované.21. Splatnost této částky pak soud v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) určil ve splátkách ve výši 2 000 měsíčně tak, jak to shodně navrhovali účastníci při návrhu na schválení smíru. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení.22. Ohledně zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, neboť smlouva nebyla platně uzavřena a žalobkyni tak na zaplacení ve výroku II. uvedených částek a popsaného příslušenství nárok nevznikl.23. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byla úspěšnější žalovaná, té však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.