14 C 249/2025-118 — Okresní soud ve Znojmě

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 20. 8. 2025 ve znění jeho následných doplnění ze dne 14. 10. 2025 a ze dne 13. 1. 2026 se žalobkyně domáhá zaplacení dlužné částky 50 420,04 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedla, že její právní předchůdce, , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , PSČ , adresa, (dále jen „banka“) uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, až do limitu 50 000 Kč, podle které měl žalovaný úvěr splácet měsíčně spolu s úroky ve výši 16,9 % ročně. Žalobkyně uplatňuje úrok ve výši 12 % ročně. Žalovaný splácel nepravidelně a dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky nastala ke dni 2. 4. 2025. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 42 166,36 Kč. Pohledávka byla ze strany banky postoupeny žalobkyni spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s nimi spojenými na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 5. 2025, a to s účinností ke dni 1. 6. 2025. Před uzavřením smluv banka posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a na základě předložených důkazů.3. Z předložené smlouvy o úvěru (č. l. 14) soud zjistil, že mezi bankou a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, z obsahu plyne, že žalovanému byl poskytnut neúčelový, nezajištěný spotřebitelský úvěr do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet povinnými pravidelnými měsíčními splátkami. Úroková sazba byla sjednána ve výši 16,90 % ročně, RPSN 18,44 %. Dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru (č. l. 80) ze dne , datum, byl úvěrový rámec navýšen na částku 31 000 Kč.4. Z výpisu z běžného účtu žalovaného byl zjištěn jeho měsíční příjem v dubnu 2022 ve výši 23 215 Kč, v květnu 2022 ve výši 22 241Kč, v červnu 2022 ve výši 23 279 Kč, v červenci 2022 ve výši 23 337 Kč, v srpnu 2022 ve výši 23 529 Kč, v září 2022 ve výši 24 127 Kč, v říjnu 2022 ve výši 22 107 Kč, v listopadu 2022 ve výši 28 321 Kč, v prosinci 2022 ve výši 25 939 Kč a 5 153 Kč, v lednu 2023 ve výši 19 172 Kč a 21 933 Kč, v únoru 2023 ve výši 25 012 Kč a 24 854 Kč, v březnu 2023 ve výši 23 751 Kč a 23 591 Kč. Z tohoto výpisu jsou také zřejmé výdaje žalovaného, které několikrát za zmiňované období převyšují jeho příjem.5. Z výpisů z úvěrového účtu se podává výše čerpaných úvěrů, od ledna 2023 do prosince 2024, celkem 60 653,90 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , dohody o úplatě ze dne , datum, a přílohy č. 7 – potvrzení o zaplacení kupní ceny bylo prokázáno, že předmětné pohledávky byly postoupeny žalobkyni. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem banky ze dne 17. 6. 2025.7. Výzvou právního zástupce žalobkyně ze dne 24. 7. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.8. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.11. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.12. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.13. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.14. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 87 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by banka řádným způsobem zkoumala a prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěry. Banka sice zjišťovala výši příjmů žalovaného ze zaměstnání (výpisem z účtu žalovaného), již se však vůbec podrobně nezabývala jeho výdaji, kdy právě z těchto výpisů je také zřejmé, že měl i jiné závazky, a to i u nebankovních společností. Výdajová složka žalovaného však nebyla vůbec přezkoumána, ačkoliv se z předložených výpisů z účtů podávají poměrně vysoké výdaje oproti příjmu žalovaného ze zaměstnání. Pokud by banka náležitě a s veškerou odbornou péčí přezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, nemohla by dle názoru soudu dospět k závěru, že žalovaný je s to úvěr splácet.17. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. V daném případě soud dospěl k závěru, že poskytovatel úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou tudíž neplatné.18. Dle § 2991 odstavec 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.19. Je nesporné, že žalovanému byla postupně poskytnuta částka ve výši 60 653,90 Kč, na kterou splatil 42 166,36 Kč. Rozdíl tak činí částku 18 487,54 Kč, kdy tato částka představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Proto soud vyhověl pouze v rozsahu rozdílu poskytnutého úvěru a již splacené částky, tedy v částce uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného.20. Splatnost těchto částek pak soud v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) určil v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, žalobkyni zatím nemohl vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení.21. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V daném případě byl úspěšnější žalovaný, tomu však žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.