26 C 2/2026-18 – Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 53 490 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku z úvěrové smlouvy ze dne , datum, .2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav věci.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni jistinu a úrok ve výši 40 % měsíčně.5. Ze tří výpisů z účtu žalovaného č. , č. účtu, soud zjistil, že uvedené výpisy obsahují příchozí i odchozí platby v období od 1. 2. 2024 do 30. 4. 2024.6. Z kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne , datum, ověřila totožnost žalovaného.7. Ze sedmi potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému úvěr v celkové výši 30 000 Kč na účet č. , č. účtu, .8. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, a z potvrdenie o podaji doporučenej zásielky ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky.9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí v projednávané věci.10. Co do závěru o skutkovém stavu věci soud odkazuje na souhrn dílčích skutkových zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu.11. Na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu věci soud posoudil věc po právní stránce takto:12. Při rozhodování soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy ve smyslu § 2 395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), která je zároveň spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť byla uzavřena mezi žalobkyní jako poskytovatelem v rámci její podnikatelské činnosti a žalovaným jako spotřebitelem. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18, ve kterém soudní dvůr dospěl k závěru, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti Soudní dvůr EU uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího a že česká vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele.13. V projednávané právní věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně řádným způsobem nezkoumala a neprověřila úvěruschopnost žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, neboť žalobkyně na základě provedených důkazů neprokázala, že by před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zkoumala příjmy a výdaje žalovaného a že řádně provedla ověření solventnosti žalovaného. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, žalobkyně se nesmí bez dalšího spolehnout pouze na informace poskytnuté žalovaným. Žalobkyně tedy poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru a úvěrová smlouva je tak neplatná v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Žalobkyně se nedostavila k jednání soudu konanému dne 20. 5. 2026 a tím zabránila možnosti být poučena soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. o chybějících důkazech ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a z toho vyplývajících následcích pro žalobkyni.14. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Částka 30 000 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.15. Soud dále poukazuje na to, že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která však neodvisí od výzvy žalobkyně k vrácení zbývající nesplacené části jistiny, nýbrž od možností žalovaného; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. tak žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci ke dni vyhlášení tohoto rozsudku splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (tj. možností žalovaného podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ani na základě rozhodnutí soudu dosud nenastala, zatím proto nevznikl ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení ze zbývající nesplacené části jistiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.