1 CO 13/2022-775 — Vrchní soud v Olomouci

1. Rozsudkem označeným v záhlaví (čtvrtým ve věci vydaným) Krajský soud v Ostravě výrokem I. zamítl žalobu, podle níž se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 2 000 000 Kč z důvodu nemajetkové újmy způsobené nesprávným postupem právní předchůdkyně žalovaných při léčbě jejich syna [jméno] [příjmení], který byl původním žalobcem, výrokem II. a III. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení a výrokem IV. povinnost zaplatit státu náklady řízení na účet soudu prvního stupně. Stalo se tak poté, co jím vydaný rozsudek ze dne 30. dubna 2021 č.j. 23 C 99/2008-582, jímž byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 1. února 2022 č.j. 1 Co 18/2021-659 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování a právním názorem odvolacího soudu, že bude-li shledána příčinná souvislost mezi léčebným postupem právní předchůdkyně žalovaných a zdravotním stavem [jméno] [příjmení], má být věc posuzována podle tzv. teorie ztráty šance. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl po skutkové stránce k závěru, že prvotní příčinou výsledného zdravotního stavu [jméno] [příjmení] bylo samotné onemocnění herpetickou encefalitidou a včasný adekvátní způsob léčby by mohl pouze tyto následky zmírnit. Nebylo tedy ani třeba zjišťovat, co bylo prvním příznakem onemocnění a kdy se příznaky objevily navenek, protože postup právní předchůdkyně žalovaných při léčbě [jméno] [příjmení] sice nebyl lege artis, ale vznik jeho onemocnění nezavinil a její jednání není tedy v přímé příčinné souvislosti s jeho výsledným zdravotním stavem. Pokyn odvolacího soudu týkající se právního posouzení věci pak soud prvního stupně nerespektoval s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 2376/2021, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (opomenutím) a škodlivým následkem je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tvrzení, že bylo porušeno právo [jméno] [příjmení] na určitý standard lékařské péče a takto bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, protože tím byl [jméno] [příjmení] zbaven možnosti dosáhnout uzdravení, nebo dosažení předpokládaného zdravotního stavu, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodné, protože jde o nárok nemajetkové povahy, který nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku vydaném pod sp.zn. 25 Cdo 3332/2020. Dodat lze, že námitku promlčení vznesenou žalovanými soud prvního stupně shledal nedůvodnou, protože žalobci jako procesní nástupci [jméno] [příjmení] vstoupili do řízení ve stavu, jak byl v době jejich vstupu, a již předtím byla tato námitka posouzena za rozpornou s dobrými mravy. S ohledem na procesní výsledek řízení byli žalobci zavázáni k náhradě nákladů řízení žalovaných za část řízení, ve kterém byl původním žalobcem nezletilý [jméno] [příjmení], v níž vystupovali svým jménem, a k náhradě nákladů řízení státu vzniklých vyplacením znalečného nad složenou zálohu. 2. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. Podle jejich názoru je právní názor soudu prvního stupně, který vedl k zamítnutí žaloby, nesprávný. Pokud soud prvního stupně vycházel ze závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, skutkový stav zjištěný v řízení, v němž rozhodoval Nejvyšší soud, se lišil od skutkového stavu zjištěného v tomto řízení, protože v řízení, kde rozhodoval Nejvyšší soud, činila šance pacientky na přežití 50%, kdežto v tomto řízení byla zjištěna až sedmdesátiprocentní šance [jméno] [příjmení] na úplné uzdravení v případě včasného zahájení adekvátní léčby. Podle názoru odvolatelů pak nebyla splněna ani zásada legitimního očekávání žalobců na základě usnesení odvolacího soudu vydaného pod sp.zn. 1 Co 18/2021-659 dne 1. února 2022. Nesprávný je rovněž právní názor soudu prvního stupně, že právo na náhradu za újmu vzniklou zásahem do osobnostních práv je ryze osobnostním právem nemajetkové povahy a nenáleží proto pozůstalým, opřený o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp.zn. 25 Cdo 3332/2020 za situace, kdy v souzené věci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. prosince 2021 č.j. 25 Cdo 2983/2021-642 dospěl k opačnému závěru. Podle názoru žalobců došlo ke zkrácení jejich procesních práv, protože jim nebylo soudem prvního stupně doručeno vyjádření žalované 2/. Konečně napadli žalobci výslovně výroky o nákladech řízení s poukazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/2008, z něhož vyplývá, že za situace obdobné situaci v tomto řízení je na místě postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř. Napadené rozhodnutí by proto mělo být změněno tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Obě žalované označily odvolání za nedůvodné. Podle jejich názoru je správný jak závěr o skutkovém stavu vycházející především ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného ve věci [titul] [příjmení], [titul], a jeho doplňku, tak právní posouzení věci soudem prvního stupně opírající se o závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu vydaného pod sp.zn. 31 Cdo 2376/2021. Správný je rovněž výrok o nákladech řízení reflektující stav, kdy do řízení vstoupili současní žalobci jako právní nástupci [jméno] [příjmení], který byl původním žalobcem. 4. Poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné v části, v níž směřuje do merita věci, a naopak je důvodné ve vztahu k výroku o nákladech řízení. 5. Z obsahu spisu je pro účely tohoto rozhodnutí podstatné, že řízení bylo zahájeno dne 21. května 2008 doručením žaloby, podle níž se původní žalobce zastoupený současnými žalobci jako svými zákonnými zástupci domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaným (žalované 1/ jako nájemkyni podniku bývalé [nemocnice], [anonymizována dvě slova], a žalované 2/ jako pronajímatelce podniku a ručitelce za závazky, které se k podniku váží) byla uložena povinnost poskytnout mu zadostiučinění ve výši 15 milionů Kč za poškození jeho zdraví v důsledku nesprávně zvoleného léčebného postupu při jeho hospitalizaci v [nemocnice], která započala dne 27. července 2002. V důsledku nesprávného postupu totiž nebylo zjištěno onemocnění původního žalobce závažným onemocněním mozku, a to herpetickou encefalitidou, a nebyla včas zahájena léčba. Výsledkem byl neměnný stav původního žalobce spočívající v mentálním postižení, ztrátě zraku a sluchu a pohybovém postižení. Tím došlo k zásahu do všech jeho osobnostních práv uvedených v ustanovení § 11 z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku s výjimkou práva na život samotný. 6. Žalovaní od počátku řízení důvodnost žaloby neuznávali. Žalovaná 1/ zdůrazňovala, že s otcem původního žalobce, který je nyní žalobcem a/, uzavřela dohodu o narovnání a tím byly jejich vzájemné závazky vypořádány. Žalovaná 2/ argumentovala, že nárok původního žalobce je neopodstatněný a jeho požadavky je třeba posoudit podle úpravy obsažené v ustanovení § 444 OZ. Obě žalované poukazovaly dále na závěry Územní znalecké komise KÚ v [obec], která neshledala příčinnou souvislost mezi léčebným postupem a následky na straně původního žalobce, a vznesly rovněž námitku promlčení žalovaných nároků. Poté, co byl zpracován znalecký posudek a jeho dodatek, poukazovaly obě žalované na jeho závěry o (nedostatku) příčinné souvislosti mezi jednáním [nemocnice] a výsledným zdravotním stavem původního žalobce, přičemž žalovaná 1/ odkazovala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp.zn. 25 Cdo 1014/2020, podle něhož zavázat poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečné zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (opomenutím) a následkem coby jedné z podmínek vzniku odpovědnosti by znamenalo nepřípustně ukládat povinnost bez náležitého zákonného podkladu, a na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1778/2009, podle něhož poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu, nebo jiný postup non lege artis, jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví nezabránil. 7. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. listopadu 2008 č.j. 23 C 99/2008-51 z důvodu promlčení žalovaných nároků a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. května 2010 č.j. 1 Co 49/2010-102. Oba tyto rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012 č.j. 33 Cdo 3789/2010-133 a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně se závazným pokynem zabývat se především posouzením, zda námitka promlčení s ohledem na všechny okolnosti této věci včetně změny právního názoru na otázku promlčení těchto nároků neodporuje dobrým mravům. 8. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2013 č.j. 23 C 99/2008-194 žalobu opět zamítl, protože dospěl k závěru,