7 Cmo 170/2019-32 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že „Návrh se zamítá.“ (výrok I.) a dále že „Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.“ (výrok II.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 19. 2. 2018, č. j. 85 Cm 2288/2017-16 rozhodl Městský soud v Praze o zrušení společnosti s likvidací (výrok I.), o jmenování likvidátora společnosti (výrok II.), o uložení povinnosti společnosti zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Rozhodnutí soudu bylo zdůvodněno tím, že společnost, jakkoli byla vyzvána Městským soudem v Praze jako soudem rejstříkovým usnesením ze dne 13. 6. 2017 k podání návrhu na zápis změny sídla do obchodního rejstříku, tuto povinnost neplnila a zápis adresy sídla v obchodním rejstříku je tak v rozporu se skutečným stavem. Náprava nebyla učiněna ani na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2017, č. j. 85 Cm 2288/2017-3, a to ani ve lhůtě prodloužené usnesením ze dne 17. 1. 2018, č. j. 85 Cm 2288/2017-15. Společnost navrhla podáním doručeným soudu dne 4. 7. 2018, doplněným k výzvě soudu dne 16. 4. 2019 změnu rozhodnutí o zrušení společnosti. Návrh zdůvodnila tím, že společnost je plně funkční a své zákonné povinnosti plní. Zároveň podala návrh na změnu sídla. Soudu je z jeho činnosti jako soudu, který vede obchodní rejstřík známo, že rejstříkový soud navrhovatele poučil, že návrh na změnu sídla nebyl podán na předepsaném formuláři, spolu s nezbytnými přílohami a nebyl uhrazen soudní poplatek za tento návrh. Navrhovatel nijak na sdělení rejstříkového soudu nereagoval. Soud proto dospěl k závěru, že trvá zákonný důvod pro zrušení společnosti podle ust. 172 odst. 1 písm. c) o. z., kdy důvod stanovený zákonem pro zrušení společnosti vycházel z ust. § 9 odst. 1 z. v. r. Výrok o náhradě nákladů je odůvodněn ust. § 23 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel včasné odvolání. V odvolání namítl, že společnost je dle svých možností plně funkční a své zákonné povinnosti plní. Návrh na změnu sídla byl podán. Soudní poplatek za tento návrh byl podán. Navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí o zrušení společnosti.3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Dle § 170 o. z., kdo rozhodl o zrušení právnické osoby s likvidací, může rozhodnutí změnit, dokud ještě nedošlo k naplnění účelu likvidace.5. V daném případě je tedy zásadní otázkou, zda může soud na základě ustanovení § 170 o. z., zrušit své vlastní rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací. Dle názoru právní teorie „Ustanovení § 170 nerozlišuje původce rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací, tedy nerozlišuje, zda se jednalo o soukromoprávní rozhodnutí (rozhodnutí členů právnické osoby či jejího orgánu apod.), nebo o rozhodnutí orgánu veřejné moci – soudu. Zákon tak nečiní ani jinde. Zrušení rozhodnutí soudu o zrušení právnické osoby je tedy přípustné.“ viz komentář k § 170 o. z. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s.); „Za předchozí právní úpravy dlouho nepanovala judikatorní shoda na tom, zda soud, který rozhodl o zrušení PO, může toto své rozhodnutí zrušit (viz poměrně detailní analýza problému v rozhodnutí VS Praha 7 Cmo 253/2009, které zrušení rozhodnutí připouštělo, a opačně NS 29 Cdo 419/2012, kde NS se stručnou argumentací zaujal jiný názor). Z § 170 lze dovodit pravomoc soudu rozhodnout rovněž o zrušení svého rozhodnutí.“ - viz komentář k § 170 o. z. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017.6. Judikatura Nejvyššího soudu se však na rozdíl od právní teorie přiklonila k opačnému názoru. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. února 2018, sp. zn. 27 Cdo 1135/2017 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2019) uzavřel, že „ustanovení § 170 o. z., umožňuje změnit (revokovat) rozhodnutí o zrušení právnické osoby s likvidací toliko v případě, kdy takové rozhodnutí přijali její členové nebo její příslušný orgán, tj. pouze u tzv. dobrovolného zrušení právnické osoby s likvidací. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, změna (zrušení) rozhodnutí soudu o zrušení právnické osoby s likvidací je možná pouze na základě řádných či mimořádných opravných prostředků.“ Ke stejným závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4549/2016 či ve svém usnesení ze stejného dne sp. zn. 27 Cdo 1342/2017.7. Ze skutečnosti, že soud prvního stupně věcně posuzoval, zda trvá zákonný důvod pro zrušení společnosti či nikoliv, nepřímo vyplývá, že soud prvního stupně měl za to, že ustanovení § 170 o. z., umožňuje soudu změnit (revokovat) své vlastní rozhodnutí o tzv. nuceném zrušení právnické osoby s likvidací. Takový závěr je však ve světle citované judikatury Nejvyššího soudu nesprávný. Jinak řečeno, i kdyby soudem pravomocně zrušená obchodní společnost s likvidací odstranila důvod (a napravila nezákonný stav), jež vedl k jejímu zrušení soudem, nemůže být návrh na zrušení vlastního předchozího pravomocného soudního rozhodnutí o zrušení obchodní společnosti s likvidací úspěšný.8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil jako věcně správné, byť z jiných než soudem prvního stupně shledaných důvodů.9. Náhradově nákladový výrok ohledně nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 23 věty první z. ř. s. (ve spojení s § 1 odst. 2 z. ř. s. a § 211 o. s. ř.) přičemž odvolací soud neshledal okolnosti odůvodňující aplikaci věci druhé tohoto ustanovení.