7 Cmo 319/2020-103 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl ve výroku I. o zastavení řízení, dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 17 456 Kč do tří dnů od právní moci k rukám jeho zástupkyně (výrok II.) a povinnost žalobci zaplatit žalované v téže lhůtě náhradu nákladů (separované náklady) ve výši 6 044,09 Kč k rukám jejího zástupce. Ve výroku IV. pak vyslovil, že se žalobci vrací z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu částka 1 500 Kč.2. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 50 000 Kč jako nezaplacené části ceny za převod podílu ve společnosti , právnická osoba, (dále „společnost“) podle smlouvy ze dne 31. 8. 2016. Soud prvního stupně nařídil ve věci jednání na den 22. 7. 2020. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 7. 2020 žalovaná proti uplatněnému nároku jednostranně započetla pohledávku, kterou jí postoupila společnost (pohledávku na vrácení částky 50 000 Kč, kterou si žalobce vyplatil z účtu společnosti dne 26. 8. 2016 jako „vrácení vkladu jednateli při odchodu z firmy“). Toto podání žalované soud dne 20. 7. 2020 odeslal zástupkyni žalobce, která následně u soudu dne 22. 7. 2020, před zahájením jednání, vzala žalobu na základě skutečností uvedených ve vyjádření žalované ze dne 20. 7. 2020, zpět. Soud proto řízení podle § 96 odst. 1, 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále „o.s.ř.“/ zastavil a rozhodl o nákladech řízení a o vrácení poměrné části soudního poplatku.3. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud prvního stupně ze závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět proto, že žalobou uplatněná pohledávka žalobce zanikla jednostranným započtením vzájemné pohledávky žalované ve stejné výši okamžikem, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (§ 1982 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pohledávka žalobce byla splatná - jak vyplývá ze smlouvy o převodu podílu - dne 31. 8. 2017 a pohledávka žalované byla splatná na základě výzvy k plnění v jejím vyjádření ze dne 20. 7. 2020 v rámci jednostranného započtení. Žalovaná se i předtím této pohledávky dovolávala, aniž by ale uvedla - což bylo podstatné - že pohledávku společnosti vůči žalobci na vrácení vkladu, tedy na vrácení plnění, které si žalobce vyplatil bez právního důvodu, nabyla postoupením. Pohledávka žalobce zanikla, když se započtení žalované - obsahující výzvu k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „vrácením vkladu“ dne 26. 8. 2016 - dostalo do dispoziční sféry žalobce, k čemuž došlo u soudu 22. 7. 2020. Pohledávka žalobce tedy zanikla v důsledku chování žalované, která sice pohledávku neuspokojila, ale přivodila jednostranným započtením její zánik. Podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. byla proto žalobci soudem prvního stupně přisouzena náhrada nákladů, které v řízení vynaložil k účelnému uplatnění práva (§ 137 o. s. ř.) v celkové výši 17 456 Kč, když náhradu nákladů spojených s cestou k soudu dne 22. 7. 2020 (náhradu za ztrátu času na cestě a jízdné) soud prvního stupně žalobci nepřiznal, neboť ten se mohl - a měl - seznámit s vyjádřením žalované (na jehož základě byla nakonec žaloba u soudu vzata zpět) dříve než u soudu 22. 7. 2020 (zástupkyni bylo vyjádření odesláno soudem 20. 7. 2020) a mohl - a měl - tedy žalobu vzít zpět před jednáním; jednání se nekonalo - nemuselo se konat a cesta žalobce a zástupců účastníků k soudu byla neúčelná, zbytečná. Žalovaná pak před soudem prvního stupně požadovala, aby soud žalobci s ohledem na okolnosti případu náhradu nákladů nepřiznal. Soud prvního stupně však důvod pro nepřiznání náhrady neshledal, neboť žádné důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující výjimečné částečné či dokonce úplné nepřiznání náhrady nebyly tvrzeny a ani nevyplývají ze spisu. Tím, že žalobce nevzal žalobu zpět neprodleně poté, co se mohl (měl) seznámit s obranou žalované ve vyjádření z 20. 7. 2020, zapříčinil, že žalované vznikly v souvislosti s nekonaným jednáním dne 22. 7. 2020 (s cestou k soudu) zbytečně náklady. Žalovaná požadovala jejich náhradu a ta jí byla soudem podle § 147 odst. 1 o. s. ř. (a s přihlédnutím k závěru formulovanému a odůvodněnému v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1995, sp. zn. 2 Cmo 373/95, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 37/99) přiznána v celkové výši 6 044,09 Kč.4. Soud prvního stupně dále rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku dle § 10 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.5. Proti tomuto usnesení, a to do výroků II., III. a IV. podala žalovaná odvolání. Má za to, že soud prvního stupně chybně, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, aplikoval ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. Ve svém odvolání žalovaná citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2953/2014 ze dne 10. 3. 2015, 28 Cdo 2740/2014 ze dne 25. 11. 2014 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 826/06-1 ze dne 26. 4. 2007 s důrazem na skutečnost, že zastavení předmětného řízení objektivně zavinil žalobce, a to tím, že dne 22. 7. 2020 před soudem prvního stupně a v rámci prvního jednání vzal svou žalobu zpět a to přesto, že o započtení pohledávky žalované vůči pohledávce žalobce objektivně věděl ode dne 27. 12. 2017, kdy došlo ze strany žalované k doručené oznámení o započtení pohledávky ze dne 22. 12. 2017 s účinky ke dni 31. 8. 2017. Závěr soudu, že se žalobce o započtení předmětné pohledávky dozvěděl až ke dni 22. 7. 2017, tedy při osobní účasti na ústním jednání u soudu prvního stupně, je tak zcela mylný a nekorespondující s prokázaným skutkovým stavem, neboť žalobce se s touto skutečností seznámil již k dni 27. 12. 2017. V souladu s uvedenými skutečnostmi a odkazovanou judikaturou tak má žalovaná za to, že žalobcem podaná žaloba byla od samotného počátku nedůvodná a účelová, neboť žalobce již věděl nebo mohl vědět, že jím požadované plnění (nárok) již zaniklo jednostranným započtením pohledávky ze dne 22. 12. 2017 a neprodleně po této skutečnosti měl povinnost vzít svou žalobu zpět, což neučinil a jednal tak zjevně v rozporu s dobrými mravy. Tím, kdo objektivně zavinil zastavení řízení je tedy žalobce, proto měl soud prvního soudu v souladu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přiznat nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši žalované. Žalovaná dále ve svém odvolání zopakovala chronologický průběh skutkového děje se závěrem, že ze strany žalobce mělo dojít ke zpětvzetí žaloby neprodleně po objektivním seznámení se (doručením) jednostranného započtení pohledávky, tedy po dni 27. 12. 2017, kdy došlo k doručení oznámení o započtení pohledávky. Žalobce však svou žalobu vzal až na prvním jednání dne 22. 7. 2020, tedy cca 2,5 roku po započtení pohledávky, což je již zpětvzetí nedůvodné a fakticky znamenající, že je to pouze žalobce, kdo zavinil následný vznik nákladů řízení na straně žalované za 4 úkony právní služby a měl by tyto žalované zaplatit. Soud tedy pochybil, když uvedl, že k zániku (započtení) pohledávky došlo dne 20. 7. 2020, tedy dva dny před nařízeným ústním jednáním. Soud pochybil dle žalované procesně i hmotněprávně, neboť k započtení nemravné pohledávky žalobce došlo objektivně již jednostranným započtením žalované ze dne 22. 12. 2017 a nikoliv až podáním žalované ze dne 20. 7. 2020. Vzhledem k tomu, že žalobce nevzal svou žalobu zpět bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl o započtení pohledávky, došlo fakticky ke vzniku zcela zbytečných nákladů na právní zastoupení na straně žalované, která byla nucena vyhledat právního zástupce a v souladu s advokátním tarifem zaplatit náhradu za vykonané úkony právní služby. Ohledně výroku o vrácení soudního poplatku pak žalovaná ve svém odvolání uvedla, že pro jeho (částečné) navrácení nebyly splněny podmínky, neboť v dané věci již první jednání proběhlo.6. Žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby odvoláním napadené výroky změnil a uložil žalobci povinnost zaplatit jí na nákladech řízení částku 20 585 Kč a dále aby vyslovil, že se žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů neukládá a žalobci se soudní poplatek nevrací. Zároveň žalovaná požaduje úhradu nákladů odvolacího řízení.7. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce. Uvedl, že dle jeho názoru soud prvního stupně aplikoval ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. správně, neboť žaloba byla důvodná a rozhodně není pravda, že by žalobce svým jednáním zapříčinil zastavení řízení. Pohledávka žalobce zanikla jednostranným započtením vzájemné pohledávky žalované ve stejné výši, a to v okamžiku, kdy se započtení žalované – obsahující výzvu k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „vrácením vkladu“ dne 26. srpna 2016 – dostalo do dispoziční sféry žalobce, k čemuž došlo u soudního jednání dne 22. července 2020. Je tedy zjevné, že pohledávka žalobce zanikla v důsledku chování žalované, která sice pohledávku neuspokojila, ale přivodila jednostranným započtením její zánik. Tvrdí-li žalovaná, že žalobce uplatnil svoji pohledávku nemravně,