7 Cmo 4/2019-32 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně zrušil obchodní společnost , Anonymizováno, (dále též jen ,,společnost“), … a nařídil její likvidaci (výrok I.), jejím likvidátorem jmenoval společnost , právnická osoba, ., … (výrok II.), uložil společnosti povinnost zaplatit českému státu - Městskému soudu v Praze soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 2 000 Kč na příslušný účet, a to do 10 dnů od právní moci usnesení (výrok III.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že návrh podal navrhovatel na základě zákonného zmocnění uvedeného v ust. § 238 odst. 5 písm. a), ve spojení s ust. odst. 6 daňové řádu. Svůj právní zájem na zrušení uvedené společnosti odůvodnil zájmem na eliminaci daňových subjektů, které nevyvíjejí činnost a jako tzv. prázdné schránky jsou využívány k daňovým únikům. Naplnění zákonných podmínek pro zrušení právnické osoby dovozoval z toho, že právnická osoba je nečinná, což je zřejmé mimo jiné z toho, že za zdaňovací období let 2013 až 2016 nepodala daňová přiznání k dani z příjmu právnických osob, ačkoli je k tomu povinna na základě ust. § 38 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel právnickou osobu k podání daňových přiznání vyzval, výzvy jí byly doručeny, ale právnická osoba na ně nereagovala. Navrhovatel dále uvedl, že ve sbírce listin obchodního rejstříku nejsou založeny všechny zákonem předepsané listiny, v daném případě je poslední účetní závěrka založena za období roku 2012. Z uvedeného dovozoval, že tato právnická osoba nevykonává a není schopna vykonávat svou činnost po dobu více než jednoho roku a je tedy namístě postup dle ust. § 93 písm. b) z.o.k. Po rekapitulací důvodů vedoucích navrhovatele k podání předmětného návrhu soud prvního stupně uvedl, že z rejstříkového spisu společnosti zjistil, že tato nezakládá zákonem stanovené listiny a lze tedy usuzovat na její nečinnost, z těchto důvodů společnost vyzval usnesením ze dne 6. 9. 2018 č. j. 83 Cm 698/2018-4 k vyjádření ke skutečnostem uvedeným v návrhu na její zrušení a k případnému odstranění důvodů vedoucích k jejímu zrušení. Na výzvu soudu ve lhůtě k tomu určené nikdo nereagoval. Po citaci ustanovení § 93 písm. b) z.o.k. jen uvedl, že „Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že zjištěné skutečnosti naplňují podmínky zákona pro zrušení společnosti a její likvidaci, proto rozhodl jak uvedeno ve výroku I. usnesení.“ s tím, že „Neprovádí-li soud dokazování a pokud rozhoduje pouze na základě listin obsažených ve spise obchodního rejstříku, rozhodne o zrušení společnosti a jmenování likvidátora i bez nařízení jednání (§ 89 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.).“ V zájmu objektivity průběhu likvidace vybral jako likvidátora osobu vedenou v seznamu insolvenčních správců.2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal účastník č. 2) - , Anonymizováno, včasné odvolání. V odvolání vznesl tyto stěžejní odvolací námitky:1) Rozsah dokazování i právní posouzení soudu prvního stupně je chybné. Soud prvního stupně pouze mechanicky a bez jakékoliv analýzy převzal tvrzení navrhovatele, nesprávně jej interpretoval a neprovedl relevantní dokazování, přestože navrhovatel samotný ve svém návrhu navrhuje, aby soud vydal v něm uvedená rozhodnutí až po provedení dokazování.2) Ze samotného návrhu navrhovatele vyplývá, že společnost nepodala daňová přiznání za období let 2013 - 2016. Z tohoto tvrzení je již samo o sobě zjevné argumentem a contrario, že společnost daňová přiznání podala, mimo jiné za léta 2017 a 2018. Z toho vyplývá, že společnost nemohla být nečinná. Touto skutečností se soud vůbec nezabýval, přestože dle názoru odvolatele již tento fakt měl být dostatečným důkazem pro zamítnutí návrhu.3) Soud se vůbec nezabýval otázkou, zda společnost je či není činná při výkonu práv společníka u jejích majetkových účastí, přestože soudu muselo být známo z jeho činnosti - tedy z vedení obchodního rejstříku, že společnost vlastní minimálně obchodní podíly ve společnostech s ručením omezeným, jejichž rejstříkové spisy jsou vedeny totožným soudem. Protože tuto skutečnost vůbec nezohlednil a nevyhodnotil ji, nemohl zjistit skutečný stav věci a dokazování bylo zjevně nedostatečné.4) Pokud jde o zakládání dokumentů do sbírky listin, jedná o právní povinnost, která nemůže mít za následek zrušení společnosti, a to i pokud ji dlouhodobě neplní. Takový právní následek by byl zcela nepřiměřenou a nezákonnou sankcí za její neplnění.5) Jde-li o dovození nečinnosti společnosti ze skutečnosti, že nebylo reagováno na výzvu soudu k uložení chybějících listin, nemůže tento závěr obstát. Jednak proto, že z něj lze dovodit pouze porušení povinností statutárního orgánu a nikoliv nečinnost právnické osoby jako takové, dále však i proto, že jak soudu muselo být známo, tato výzva nikdy nebyla skutečně společnosti doručena, resp. skutečně doručena jeho statutárnímu orgánu, jakkoliv mohla nastat fikce jejího doručení z hlediska procesních předpisů. Dovozování faktického stavu z právní fikce je nesprávné, co do logiky i právních důsledků.6) Pokud jde o samotnou činnost společnosti, tak ta je holdingovou společností s tím, že jejím momentálním účelem je držba a správa majetkových účastí. Činnost holdingových společností je činností naprosto legitimní a předpokládanou a není dán jediný důvod, proč by na základě absence jiné činnosti, než správy majetkových účastí měla být dle ust. § 93 odst. b) z.o.k. zrušena s likvidací.7) Skutečnost, že společnost nevykonává žádnou aktivní činnost, není totožná s podmínkou stanovenou ust. § 93 odst. b) z.o.k., dle které soud zruší obchodní korporaci a nařídí její likvidaci, jestliže není schopna po dobu delší než 1 rok vykonávat svou činnost a plnit tak svůj účel.3. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh zamítne.4. K odvolání se vyjádřil též navrhovatel, který má za to, že i nadále jsou naplněny podmínky pro zrušení společnosti s likvidací.5. Odvolací soud konstatuje, že k odvolání společnosti a k odvolání účastníka 3) -, Anonymizováno, , obsaženým v jednom podání ze dne 16. 11. 2018, jež byla soudu doručena prostým mailem bez elektronického podpisu téhož dne, a jež byla doplněna originálem dne 20. 11. 2018, nepřihlédl, neboť v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. je třeba písemné podání učiněné v elektronické podobě doplnit nejpozději do 3 dnů předložením originálu s tím, že pokud nejsou ve stanovené lhůtě doplněna, soud k nim nepřihlíží. V daném případě byla obě odvolání doplněna předložením originálu až 4. den, tudíž k nim odvolací soud nepřihlížel. Odvolací soud k tomu ještě podotýká, že i kdyby obě odvolání ze dne 16. 11. 2018 byla opatřena uznávaným elektronickým podpisem (a nemusela být tudíž doplňována), tak by se jednalo o odvolání, jež byla podána opožděně (posledním dnem odvolací lhůty byl ohledně odvolání společnosti 15. listopad 2018 a u účastníka 3/ byl tímto dnem 12. listopad 2018) a musela by být z tohoto důvodu odmítnuta.6. Vrchní soud v Praze coby odvolací soud dospěl na základě odvolání účastníka 2) k závěru, že napadené usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné.7. Dle ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 3 z.ř.s.) musí odůvodnění rozhodnutí obsahovat stručně a jasně, které skutečnosti má soud prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; …. Soud dbá o to, aby odůvodnění usnesení bylo přesvědčivé. Uvedené ustanovení se uplatní i pro posuzovaný případ.8. Z odvoláním napadaného rozhodnutí není vůbec zřejmé, na základě jakých úvah (myšlenkových pochodů) ve vztahu k soudem prvního stupně citovanému ustanovení § 93 písm. b) z.o.k. soud prvního stupně rozhodl o zrušení předmětné obchodní společnosti s likvidací. Soud prvního stupně v prvním odstavci odůvodnění usnesení pouze rekapituloval důvody podání návrhu na zrušení společnosti s likvidací navrhovatelem. V následujícím odstavci jen v rámci jedné věty uvedl svá zjištění z rejstříkového spisu společnosti, a to, že společnost nezakládá zákonem stanovené listiny, a lze usuzovat na její nečinnost, aniž by však tyto listiny jakkoli specifikoval a konkretizoval. Z obecného nezaložení blíže neurčených listin nelze ničeho usuzovat….., tedy bylo třeba, aby soud prvního stupně uvedl zcela konkrétní listiny resp. jejich typ (a časové období, ke kterému se vážou), s nimiž je dle jeho názoru spojena jeho úvaha o nečinnosti společnosti. Není tedy vůbec jasné a zřejmé, zda „zákonem stanovenými listinami“ měl soud prvního stupně na mysli daňová přiznání (která zmínil v rámci shrnující části tvrzených důvodů zrušení společnosti navrhovatelem) a jež se nezakládají do sbírky listin obchodního rejstříku či zda měl na mysli jiné listiny - např. účetní závěrky (aniž však uvedl za které roky), jež se naopak zakládají