12 Cmo 175/2021-254 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením zastavil soud prvního stupně řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ve věci podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř.2. Podle odůvodnění žalovaný, jemuž podáním odvolání vznikla dle § 4 odst. 1 písm. b) zák. č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, poplatková povinnost, tuto poplatkovou povinnost nesplnil. Usnesením ze dne 10. 2. 2020 č. j. 53 Cm 69/2018-163, které bylo žalovanému doručeno dne 14. 2. 2020, byl proto soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů. Návrh žalovaného na přiznání osvobození od soudního poplatku, podaný v 15 denní lhůtě, byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 4. 2020, č. j. 53 Cm 69/2018-173 zamítnut. V rámci odvolacího řízení proti tomuto usnesení, dříve než bylo odvolacím soudem o jeho odvolání rozhodnuto, žalovaný podal další návrh na přiznání osvobození do soudních poplatků. Usnesení soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, č. j. 12 Cmo 178/2020-220. Žalovaný byl poté opětovně soudem vyzván k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů. Výzva byla žalovanému doručena dne 29. 3. 2021. V soudem stanovené lhůtě žalovaný soudní poplatek nezaplatil. K dalšímu, v pořadí již třetímu návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků soud nepřihlížel, neboť v něm žalovaný, pokud jde o jeho majetkové poměry, uvedl tytéž skutečnosti, které uváděl ve svých podáních v průběhu rozhodování o jeho předchozí žádosti, o níž již bylo pravomocně soudem rozhodnuto.3. Soud prvního stupně postupoval dle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. a po marném uplynutí lhůty stanovené soudem k zaplacení poplatku odvolací řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.4. Žalovaný napadl usnesení včas podaným odvoláním, v němž navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí vydané asistentem soudce je neprojednatelné, asistent rozhodl v rozporu s ust. § 11 písm. c) zák.č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících. Výzva k zaplacení soudního poplatku mu byla doručena dne 29. 3. 2021. V rámci 15 denní soudem stanovené lhůty podal žalovaný novou žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků, založenou na tvrzení o výrazném zhoršení svých majetkových poměrů v důsledku opakovaných lockdownů a uzavření horských středisek. Touto žádostí byl soud povinen se zabývat, což neučinil. Tvrzení odvolacího soudu, že lhůta k podání nové žádosti marně uplynula, je nesprávné. Nedostatky v soudní agendě, vedení spisu a v nedůsledné práci asistenta soudce nelze přičítat k tíži žalovaného. Takový postup soudu by zakládal nebezpečný precedens, že ze spisu lze bez jednání na základě rozhodnutí asistenta soudce odebrat kdykoliv jakýkoliv dokument, tím poškodit nebo zvýhodnit některého z účastníků a ovlivnit výsledek sporu.5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a 212 o. s. ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání.6. Tvrzení žalovaného, že rozhodnutí nebyl asistent soudce oprávněn vydat, resp. že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený soud, shledal zcela nedůvodné. Podle ust. § 4 zák. č. 121/2008 Sb., zákon o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, který se dle ust. § 36a zák. č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, vztahuje i na asistenty soudce, vykonává asistent soudce úkony soudu v rámci soudního oddělení, do kterého byl zařazen, na základě rozvrhu práce, který určuje, ve kterých věcech, typech řízení a při jaké činnosti soudu vyšší soudní úředník provádí jednotlivé úkony na základě pověření nebo bez pověření předsedou senátu, a který předseda senátu je oprávněn pověření udělit. Rozvrh práce Městského soudu v Praze k rozhodnému datu (datum vydání napadeného usnesení) stanovil v bodě XVIII, že asistenti vyřizují věci v rozsahu zákonného zmocnění a podle pokynu soudce. Podle rozvrhu práce byl Mgr. Jan Šípal přidělen jako asistent předsedkyni senátu 53 Cm Městského soudu v Praze JUDr. Petře Kotrlíkové. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že jmenovaný asistent byl oprávněn vydat napadené usnesení, spadající rovněž do rozsahu rozhodovací činnosti asistentů, vymezené zákonem v ust. § 11 zák. č. 121/2008 Sb. Podle tohoto ustanovení asistent soudce v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně s výjimkami v citovaném ustanoveními vymezenými. Rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku není rozhodnutím ve věci samé a mezi výjimky upravené citovaným ustanovením nespadá.7. Odvolání žalovaného v rozsahu, v němž uvedl, že je nesprávné tvrzení odvolacího soudu o marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku nebo podání žádosti, je nesrozumitelné. Odvolací soud v řízení naposledy rozhodoval o odvolání žalovaného proti usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalovanému. Poté byl spis výhradně u soudu prvního stupně. Odvolací soud má proto za to, že ze strany žalovaného se jedná o zjevnou nesprávnost, kdy namísto soudu prvního stupně v odvolání použil označení odvolací soud. Z napadeného usnesení ovšem ani při takto chápané souvislosti nelze dovodit, že by soud přijal závěr o opožděnosti žalovaným podané žádosti o přiznání osvobození. Soud v odůvodnění usnesení pouze konstatoval, že marně uplynula lhůta k zaplacení poplatku. Podle obsahu spisu v soudem stanovené lhůtě nebyl soudní poplatek skutečně zaplacen. Ve vztahu k v pořadí již třetí žádosti žalovaného o přiznání osvobození do soudních poplatků soud v odůvodnění uvedl, že se tak stalo 15. 4. 2021, což je datum uvedené na prezentačním razítku, jímž je podání opatřeno. Pokud by soud dospěl k závěru, že žádost byla žalovaným podána po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku, nemohl by se jí vůbec zabývat. Soud prvního stupně však vyložil, proč k této žádosti nepřihlížel. Výslovně uvedl, že žádost se zakládá na týchž skutečnostech, o něž žalovaný opíral svoji předchozí žádost, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto.8. Poplatková povinnost, vzniká účastníkům řízení (poplatníkům) na základě zákona (zák. č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích) zcela nezávisle na jejich majetkové situaci. Výjimky z této poplatkové povinnosti, osvobození osobní nebo věcná, upravuje ust. § 11 citovaného zákona. V této věci žádná z výjimek není dána. Účelem moderačního práva soudu, upraveného v ustanovení § 138 o. s. ř., je zajistit těm účastníkům, kteří v důsledku své majetkové situace nejsou schopni poplatkovou povinnost splnit, realizaci jejich Ústavou a zákony garantovaného práva na přístup k soudu, z něhož by jinak byli vyloučeni. Předpoklady, za nichž lze účastníku přiznat osvobození od soudních poplatků, upravuje ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může předseda senátu na návrh přiznat účastníku zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Podmínkou pro poskytnutí osvobození je naplnění obou zákonných předpokladů upravených ve shora citovaném ustanovení. Účastník, který žádá přiznání osvobození od soudních poplatků, musí doložit, že jeho nepříznivé majetkové poměry takový postup odůvodňují a současně, že poplatný úkon nepředstavuje zřejmě bezúspěšné uplatnění či bránění práva.9. Soudní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2017 ve věci sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, ze dne 18. 9. 2013 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, ze dne 17. 7. 2017 ve věci sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016 ve věci sp. zn. I. ÚS 311/16) vychází především z povinnosti účastníka, který žádá o moderaci poplatkové povinnosti, řádně doložit majetkové poměry. To žalovaný dosud neučinil, neboť přes řádné výzvy soudu nedoložil své majetkové poměry v rozsahu a způsobem soudem ve výzvách specifikovaným. Žalovaný podával žádosti opakovaně, vždy v návaznosti na rozhodnutí soudu, kterým v prvním případě jeho návrhu na moderaci nevyhověl, poté v odvolání a konečně v návaznosti na rozhodnutí soudu o zastavení řízení. Opakovanými žádostmi téhož účastníka o osvobození od soudních poplatků se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 40/2016). Usnesením, jímž rozhodne o žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.), nepřiznal-li mu osvobození od soudních poplatků, může nové žádosti vyhovět jen, změní-li se u účastníka