12 Cmo 53/2020-229 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem v bodě I. výroku ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. 4. 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127 a v bodě II. výroku uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 67 034 Kč.2. Uvedl, že směnečným platebním rozkazem vyhověl soud žalobě o zaplacení částky 619 650 Kč s postižními právy, proti němuž podali žalovaní včasné námitky. V nich uvedli, že na základě smlouvy o půjčce byla žalovanému č. 1 poskytována půjčka dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.). Jedná se o překlenovací půjčku, a proto nelze aplikovat § 2 písm. a) z. s. ú. Nelze aplikovat ani § 2 písm. c) z. s. ú., neboť nejde o půjčku bez úroku a jakékoliv úplaty. Po žalovaných je požadována úhrada smluvní pokuty, která je skrytým úrokem, případně úplatou za poskytnutí půjčky. Směnka byla vystavena pro účely zajištění splácení spotřebitelského úvěru, a proto je neplatná (§ 18 z. s. ú.). Blankosměnka byla neoprávněně doplněna, neboť k poskytnutí půjčky nikdy nedošlo. Půjčka měla být vázána na výstavbu rodinného domu, k níž nedošlo. Žalobce a , právnická osoba, jsou navzájem propojenými osobami prostřednictvím , Anonymizováno, , mají stejné sídlo. De facto by žalobce měl půjčku poskytnout sám sobě a k tomu nedošlo. Žalobce byl oprávněn vyplnit směnku o nezaplacenou jistinu a smluvní pokutu. Protože půjčka poskytnuta nebyla, nevznikl žalobci nárok směnku vyplnit a ta je neplatná. Dále namítli nicotnost (neplatnost) ujednání o smluvní pokutě. Žalovaný č. 1 vystupuje ve vztahu jako spotřebitel, žalobce je podnikatel. Přiměřenost smluvní pokuty je třeba posuzovat z pohledu zajištěné povinnosti. Smluvní pokuta trojnásobně převyšuje výši jistiny, což ji činí nepřiměřenou. Odkázali na § 1813 a 1815 obč. zák. a současně na odst. 1 písm. e) přílohy Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993. K ujednání o smluvní pokutě se tak nepřihlíží, případně je třeba ji snížit. Žalobce neměl zapsanou živnost s předmětem podnikání „poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“, nebyl oprávněn půjčku podle z. s. ú. poskytnout. Následně doplnili, že půjčka byla poskytnuta na krátkou dobu a byla zajištěna značně vysokou smluvní pokutou, což je zjevně nekalou praktikou a způsob obcházení zákona. Žalobci muselo být od počátku jasné, že žalovaný č. 1 nebude schopen půjčku zaplatit, neposoudil jeho úvěruschopnost. Právo na zaplacení dluhu žalobce uplatnil až s odstupem tří roků. Půjčka měla být poskytnuta jako bezúročná za podmínky získání hypotečního úvěru, který měl půjčku refinancovat. Hypoteční úvěr poskytnut nebyl.3. Na základě provedeného dokazování (spornou směnkou, smlouvou o půjčce ze dne 16. 2. 2016, výpisem z účtu žalobce, žádostí o poskytnutí půjčky, emailovými zprávami ze dnů 3. 2. 2016 a 15. 2. 2016, účastnickým výslechem žalovaného č. 1, smlouvou o dílo, výpisem z živnostenského rejstříku žalobce, předžalobními upomínkami ze dnů 12. 3. 2019 a 19. 3. 2019, dokladem o doručení) soud uzavřel, že žalovaný č. 1 podepsal blankosměnku zajišťující pohledávku žalobce vzniklou na základě smlouvy o půjčce ze dne 16. 2. 2016, v níž udělil žalobci právo doplnit do blankosměnky chybějící údaje. Vystavená blankosměnka byla vyplněna v souladu s dohodou, čímž se stala směnkou úplnou. Žalovaná č. 2 podepsala směnku jako směnečný rukojmí a je tak povinna splnit nároky ze směnky společně a nerozdílně se žalovaným č. 1.4. Mimosměnečné ujednání účastníků je spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 obč. zák. (žalobce vystupoval jako podnikatel, žalovaný č. 1 jako spotřebitel), a proto se soud zabýval tím, zda smlouva neobsahuje ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaných. Smlouva o půjčce je smlouvou inominátní ve smyslu § 1746 odst. 2 obč. zák. Žádné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit, že v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele představuje zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků, které by vykazovalo znaky zneužívající klauzule, soud nehledal. K argumentaci žalovaných týkající se nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty soud uvedl, že smluvní pokuta byla vázána na porušení základní povinnosti žalovaného č. 1 ze smlouvy. Proto v sobě směnečná suma zohledňuje sankci za prodlení. Sjednání výše smluvní pokuty či způsobu jejího určení je věcí dohody účastníků. Žalovaný č. 1 byl s výší pokuty při jejím sjednávání srozuměn. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 438/2005 týkající se přiměřenosti smluvní pokuty. Tvrzení žalovaného č. 1 o tom, že od počátku informoval o nedostatku finančních prostředků, bylo prokázáno toliko výslechem žalovaného č. 1. Nebylo však prokázáno, že by toto prohlásil ve vztahu k žalobci. Jeho výpověď vyvrací jeho písemné prohlášení obsažené jednak ve smlouvě, jednak v žádosti o poskytnutí půjčky. Dle smlouvy byl žalobce povinen poskytnout sjednanou částku do 30 dnů od podpisu smlouvy, žalovaný č. 1 se zavázal k jejímu vrácení do 18. 4. 2016, tedy do 60 dnů ode dne podpisu smlouvy. Pro splnění povinnosti byla žalovanému č. 1 dána dvojnásobná lhůta. Ani v tomto nelze spatřovat zneužití práva, které by nepožívalo právní ochrany. K nárůstu dlužné částky došlo v návaznosti na prodlení žalovaného č. 1 s úhradou půjčené částky. Je nerozhodné, že žalobce žalované nijak nekontaktoval a právo na zaplacení dluhu uplatnil až po třech letech. Nebylo prokázáno ani tvrzení žalovaných, že sjednaná smluvní pokuta je skrytým úrokem, případně úplatou, přičemž lze odkázat na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2018, č. j. 12 Cmo 94/2017-92. Úplatnost smlouvy nelze dovozovat z toho, že žalovanému č. 1 vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu. Smlouva není smlouvou uzavřenou podle z. s. ú., když neobsahovala ujednání o zaplacení úroku či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků, a její obsah nemůže být podle z. s. ú. posuzován (obcházení § 18 z. s. ú, posouzení úvěruschopnosti). Na daný smluvní vztah nelze aplikovat ani ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., který byl účinný až ode dne 1. 12. 2016. Zastropování smluvních pokut, upravených v § 122 citovaného zákona, na projednávanou věc nedopadá. Nadbytečným bylo rovněž zkoumat, zda společnost , právnická osoba, poskytla žalovaným jakékoliv plnění, a to vzhledem k názoru vyslovenému v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cm 220/2016, že „půjčka má obecně svůj vlastní právní osud nezávislý na tom, na co se tyto cizí finanční prostředky použijí. Pokud směnka nezajišťovala jakýkoliv závazek ze smlouvy o dílo, resp. z budoucí smlouvy o dílo, nemá plnění (ať řádné či nikoliv) z těchto smluv kterýkoliv z aktérů v daném směnečném sporu jakoukoliv relevanci.“ Žalobce a společnost , právnická osoba, jsou samostatnými subjekty práva, ve smluvních vztazích odlišné. Nemohlo dojít k pochybnostem, s kým žalovaní jednají a s kým uzavírají smlouvu. Ústavní soud poukázal na dvojdomé postavení za situace, kdy , Anonymizováno, poskytoval půjčky jako fyzická osoba, což v daném případě není. Pouhá majetková a personální propojenost žalobce a , Anonymizováno, není bez dalšího způsobilá založit právo směnečného dlužníka zakládat obranu proti povinnosti zaplatit směnku na skutečnostech vyplývajících z jeho vztahů k osobě odlišné od majitele směnky (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 5 Cmo 357/2018-53). Soud smlouvu o půjčce posoudil jako platnou (§ 574 obč. zák.), neshledal důvody pro postup podle § 2051 obč. zák. Smluvní pokuta byla shledána přiměřenou, nebyly shledány žádné okolnosti svědčící pro využití moderačního práva.5. Vzhledem k tomu, že žalovaní se námitkami neubránili povinnosti na základě platné směnky plnit, ponechal soud směnečný platební rozkaz v platnosti. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Žalovaní napadli rozsudek včasným odvoláním a navrhli jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu tak, že se směnečný platební rozkaz zrušuje v celém rozsahu (řízení o odvolání proti rozsudku ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 2 bylo zastaveno usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 290/2019-158, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2020). Žalovaný č. 1 zopakoval skutkový stav a zdůraznil, že blankosměnka je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 18 z. s. ú.). Se závěrem soudu, že smlouva se neřídí z. s. ú. nesouhlasí. Opakovaně poukazoval na personální a majetkovou propojenost žalobce se společností , právnická osoba, , která měla být vzata v úvahu. Jestliže bylo ústně přislíbeno, že půjčka bude zaplacena z hypotéky, k čemu nedošlo, jedná se o změnu okolností, ze kterých žalovaný č. 1 při sjednávání smlouvy vycházel. Ostatně kdyby žalovaný č. 1 prostředky měl, neměl by potřebu čerpat je prostřednictvím půjčky. Vrácení peněžních prostředků navýšených o dodatečné náklady vzniklo v souvislosti s nedodrženým ústním slibem. Náklady nemohou být klasifikovány jako smluvní pokuta, když nárok