12 Cmo 53/2021-71 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením odmítl soud prvního stupně odvolání (bod I. výroku) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Uvedl, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 30 Cm 62/2020-36. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání, které podal k poštovní přepravě dne 27. 1. 2021. Z obsahu spisu soud zjistil, že rozsudek byl žalovanému č. 2 doručován na adresu , adresa, postupem podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Protože žalovaný č. 2 nebyl na adrese zastižen, byla mu zanechána výzva k vyzvednutí zásilky, a protože si žalovaný č. 2 zásilku nevyzvedl, byla mu vhozena do poštovní schránky. Rozsudek tak byl žalovanému č. 2 doručen dne 7. 1. 2021. Lhůta k podání odvolání mu začala běžet dne 8. 1. 2021 a skončila dne 22. 1. 2021 (§ 57 o. s. ř.). Žalovaný č. 2 podal odvolání proti rozsudku až dne 27. 1. 2021, tj. po uplynutí lhůty k podání odvolání. Soud proto postupoval podle § 208 odst. 1 o. s. ř. a odvolání žalovaného č. 2 proti rozsudku pro opožděnost odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.2. Žalovaný č. 2 napadl usnesení včasným odvoláním a navrhl „jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Tvrzení soudu, že mu byla zásilka vhozena do schránky 25. 1. 2020, což je zcela špatný údaj, činí usnesení nepřezkoumatelným. Výzvu ohledně doručení zásilky neobdržel. Poštovní schránku si pravidelně vyzvedává, výzva v ní nebyla. Jde o pochybení v doručování. Lhůta k podání odvolání mu tak vůbec nezačala plynout, k fikci doručení nedošlo. Odvolání bylo podáno včas. Jestliže je důvod pochybovat o doručení, je potřeba zvažovat jinou formu doručení. Zásilku s rozsudkem nalezl na zemi pod schránkou a odvolání podal včas. Pochybení pošty není nic neobvyklého. Ke způsobu doručení navrhl výslech poštovní doručovatelky a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku, protože o jejím nedodržení se dozvěděl až z odůvodnění rozhodnutí. O vedení směnečného řízení vůbec nevěděl, nebyla mu doručena ani žaloba, ani výzva, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Řízení trpí zásadní procesní vadnou.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 2 není důvodné.4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že odvolání proti rozsudku ze dne 10. 12. 202, č. j. 30 Cm 62/2020-36 bylo žalovaným č. 2 předáno k poštovní přepravě dne 27. 1. 2021 (obálka od zásilky). Z doručenky do vlastních rukou bylo zjištěno, že žalovaný č. 2 nebyl dne 28. 12. 2020 na adrese , adresa, , zastižen, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí a žalovanému č. 2 byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože si žalovaný č. 2 zásilku nevyzvedl v úložní době, byla vložena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky dne 15. 1. 2021. Návrh žalovaného č. 2 na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku ze dne 10. 12. 2020, č. j. 30 Cm 62/2020-36 byl zamítnut usnesením ze dne 24. 5. 2021, č. j. 30 Cm 62/2020-59, které bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu ze dne 10. 8. 2021, č. j. 12 Cmo 153/2021-67.5. Rozhodnutí soudu prvního stupně lze napadnout odvoláním do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).6. V posuzovaném případě byl rozsudek doručován žalovanému č. 2 na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (§ 46b písm. a) o. s. ř.) prostřednictvím doručujícího orgánu (§ 45 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Doručenka je veřejnou listinou. Pravdivost obsahu takové listiny se má za prokázanou, není-li prokázán opak; hovoříme o důkazní síle takové listiny. Uvedené však platí pouze v případě, že doručenka obsahuje všechny náležitosti, zejména prohlášení doručujícího orgánu o tom, v který den nebyl adresát zastižen, v který den byla písemnost připravena k vyzvednutí a razítko a podpis pověřeného pracovníka pošty (§ 50g o. s. ř.). Pokud žalovaný č. 2 namítal, že stanovený postup doručování dodržen nebyl, bylo na něm, aby své tvrzení prokázal; je tím, koho tíží důkazní břemeno. Žalovaný č. 2 navrhl důkaz výslechem pověřeného pracovníka pošty, jehož výpovědí však pravdivost obsahu doručenky do vlastních rukou zpochybněna nebyla. Naopak jeho výpověď týkající se doručování zásilek do vlastních rukou na adresu , adresa, , koresponduje s údaji na doručence obsaženými (Adresát byl na uvedené adrese málokdy zastižen, proto mu byla zanechána v domovní schránce výzva k vyzvednutí zásilky. Pokud následně vyzvednuta nebyla, byla vhozena do domovní schránky. Podpis na doručence je jeho).7. Lze tak uzavřít, že o běhu a délce lhůty k podání odvolání a soudu, u něhož je třeba odvolání podat, byl žalovaný č. 2 poučen v rozsudku shora citovaném. Ten byl žalovanému č. 2 doručen postupem dle § 49 odst. 2, 4 o. s. ř. dne 7. 1. 2021, který byl posledním dnem desetidenní lhůty, po kterou byla zásilka připravena k vyzvednutí. Lhůta k podání odvolání začala žalovanému č. 2 běžet dnem následujícím po doručení rozsudku, tedy dnem 8. 1. 2021, a marně uplynula v souladu s § 57 odst. 2, věta druhá, o. s. ř. dne 22. 1. 2021 (pátek). Předal-li žalovaný č. 2 odvolání proti rozsudku k poštovní přepravě až dne 27. 1. 2021, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání odvolání. Odmítl-li soud prvního stupně takové odvolání jako opožděné (§ 208 odst. 1 o. s. ř.), nelze takovému postupu vytknout nesprávnost.8. Tvrzení žalovaného č. 2, že zásilku s rozsudkem našel na zemi pod domovní schránkou, by na přijatý závěr o opožděnosti odvolání proti rozsudku nemělo vliv ani v případě, že by byla prokázána jeho pravdivost. Počítání patnáctidenní lhůty k podání odvolání se neodvíjí ode dne, kdy byl rozsudek vhozen do domovní schránky adresáta, ale od posledního dne desetidenní lhůty, kterou měl adresát k vyzvednutí zásilky (§ 49 odst. 4 o. s. ř.) a která začíná běžet ode dne, kdy adresát nebyl zastižen, písemnost byla uložena a adresátu byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky (§ 49 odst. 2 o. s. ř.). Výhradami žalovaného č. 2, které se týkaly správnosti doručování písemností, které předcházelo doručování rozsudku, by se odvolací soud mohl zabýval jen v rámci řízení o odvolání proti rozsudku, bylo-li by podáno včas. Předmětem přezkumu mohla být v daném případě jen otázka včasnosti či opožděnosti podání odvolání proti rozsudku, neboť uvedené soud prvního stupně řešil ve výroku odvoláním napadeného usnesení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.). Ze stejných důvodů se odvolací soud nemohl zabývat výhradami, které se týkaly samotného směnečného nároku.9. Z důvodů uvedených shora odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil s tím, že v bodě II. výroku jej potvrdil ve správném znění, které reflektuje, že bylo rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení a pouze ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2.10. O nákladech tohoto odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2 žádnému z nich právo na jejich náhradu nepřiznal, když v odvolacím řízení úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.