5 Cmo 530/2014-510 — Vrchní soud v Praze

Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu došlou soudu prvního stupně dne 24. 9. 2008, ve znění podání ze dne 20. 10. 2008, se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 495 147 Kč se 6 % úrokem z této částky od 9. 5. 2008 do zaplacení a odměnou ve výši 1 455 Kč a dále částky 630 092 Kč se 6 % úrokem z této částky od 9. 5. 2008 do zaplacení a odměnou ve výši 1 890 Kč. Nárok byl uplatněn ze směnek vystavených žalovanou dne 28. 4. 2008 na částky 495 147 Kč a 630 092 Kč.Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 60 Sm 387/2008-13, který byl ponechán v platnosti rozsudkem téhož soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 47 Cm 119/2009-279. Proti rozsudku se žalovaná v zákonem stanovené lhůtě odvolala (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).O odvolání žalované bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nakolik jím byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č. j. 60 Sm 387/2008-13, ve výrocích ve věci samé (výrok I.), a změněn, nakolik jím byl ponechán týž směnečný platební rozkaz v platnosti ve výroku o náhradě nákladů řízení, tak, že v tomto rozsahu se směnečný platební rozkaz zrušuje (výrok II.). Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 182 746,30 Kč (výrok III.) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 875,20 Kč (výrok IV.). Tento rozsudek byl napaden dovoláním žalované, o kterém Nejvyšší soud rozhodl nejprve tak, že ho usnesením ze dne 29. 6. 2017, č. j. 29 Cdo 2112/2015-417, odmítl. Poté, kdy toto usnesení bylo na základě ústavní stížnosti žalované zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, č. j. III. ÚS 3127/17-436, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání žalované tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.Podáním ze dne 12. 4. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět a navrhla, aby řízení bylo zastaveno a aby žádnému z účastníků nebylo nepřiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Jak žalobkyně uvedla, mezi účastníky řízení došlo dne 8. 4. 2021 k uzavření dohody o narovnání.Žalovaná vyslovila se zpětvzetím žaloby svůj souhlas podáním ze dne 13. 4. 2021, ve kterém současně potvrdila uzavření dohody o narovnání mezi účastníky řízení.Podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví.Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět v době, kdy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně nenabyl ještě právní moci, a že žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila, postupoval odvolací soud podle výše citovaného ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně spolu se směnečným platebním rozkazem, který byl tímto rozsudkem ponechán v platnosti, zrušil a řízení zastavil.Žaloba byla vzata zpět z důvodu uzavření dohody o narovnání, v důsledku čehož se v poměrech projednávané věci neuplatní při rozhodování o nákladech řízení úprava obsažená v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím bylo proto rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Nadto je třeba uvést, že žádná ze stran náklady řízení k náhradě neuplatnila.