7 Cmo 141/2021-151 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že se řízení o odvolání účastníka z funkce likvidátora navrhovatelky zastavuje (výrok I.) a ve výroku II. určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.2. Své rozhodnutí odůvodnil, tím, že dospěl ke skutkovým zjištěním, že usnesením zdejšího soudu č. j. 75 Cm 245/2013-402 ze dne 26. 7. 2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020 č. j. 7 Cmo 20/2020-489 byl účastník z funkce likvidátora navrhovatelky pravomocně odvolán, což jsou skutečnosti soudu prvního stupně známé z vlastní činnosti. S ohledem tedy na skutečnost, že došlo v jiném řízení k pravomocnému odvolání účastníka z funkce likvidátora navrhovatelky, postupoval soud prvního stupně dle ustanovení § 16 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních ( dále též jen „z. ř. s.“) a řízení zastavil, neboť odpadl důvod pro vedení řízení. Jelikož zastavením řízení se řízení končí, postupoval též dle § 151 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a rozhodl o nákladech řízení a to dle § 146 odst. 1. písm. b) o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu navrhovatelky, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, jelikož není dán žádný z předpokladů, aby bylo možno přiznat náhradu nákladů řízení některému z účastníků řízení v situaci, kdy řízení bylo zastaveno. Soud prvního stupně neshledal, že zastavení řízení zavinil účastník řízení, kdy k zastavení řízení došlo pro odpadnutí důvodu pro jeho další vedení, přičemž k zániku funkce likvidátora došlo na základě pravomocného soudního rozhodnutí, tedy z důvodu nezávislého na vůli, případně úmyslu. Není zde ani dán předpoklad k přiznání náhrady nákladů řízení z důvodu zpětvzetí, jelikož řízení nebylo zastaveno z důvodu zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro chování protistrany.3. Proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně se včas odvolala navrhovatelka, která ve svém odvolání namítá, že odvoláním napadený výrok je chybný, pro nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Namítá, že soud nerozhodl v souladu s ust. § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích o vrácení části soudního poplatku (dále jen „ZoSP“), bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním, což v daném případě bylo, jelikož jednáno ve věci nebylo. Dále namítá, že návrh na odvolání likvidátora byl podán důvodně, kdy se jednalo o jedno z mnoha návrhů, téměř totožných účastníků a po skutkové stránce prakticky shodných, kdy byl nakonec z téměř totožných skutečností likvidátor z funkce odvolán. Má za to, že dozorčí rada navrhovatelky měla povinnost náležitě reagovat v situaci, kdy se dozvěděla o pochybeních likvidátora, tudíž byl návrh na zahájení řízení důvodný a bylo tudíž na místě přiznat navrhovatelce právo na náhradu nákladů řízení. Navrhovatelka tak navrhujte, aby odvolací soud změnil výrok II. tak, že navrhovatelce přiznává právo na náhradu nákladů řízení a vrací se část zaplaceného soudního poplatku.4. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním a neshledal odvolání důvodným.5. Předně odvolací soud konstatuje, že nerozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku zaplaceného navrhovatelkou dle ust. § 10 odst. 3 ZoSP, není vadou řízení, pro kterou by napadené usnesení nebylo přezkoumatelné. Opomněl-li soud prvního stupně dle uvedeného zákonného ustanovení rozhodnout, může své případné pochybení napravit i po skončení tohoto řízení, a to vydáním samostatného usnesení o vrácení zaplaceného soudního poplatku, příslušně sníženého (§ 10 odst. 10 ZoSP).6. Z usnesení Nejvyššího soude ze dne 27. 8. 2021 sp. zn. 27 Cdo 2277/2020 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.justice.cz) plyne, že jestliže dochází k neodůvodněným průtahům likvidace společnosti, lze o tom informovat soud, který na tento podnět může (podle okolností konkrétního případu) reagovat tak, že likvidátora, kterého do této funkce jmenoval, odvolá (§ 194 o. z.). Přitom platí, že i likvidátor je povinen vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře a že za řádný výkon funkce lze likvidátora činit odpovědným (odst. 27).7. Podle ust. § 23 z. ř. s. bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.8. Lze-li tedy toto řízení o odvolání likvidátora dle ust. § 194 zák. č.. 89/2012 S., občanský zákoník, zahájit i bez návrhu, pak platí obecné pravidlo, že každý z účastníků si nese své náklady řízení sám dle ust. § 23 věta první z. ř. s. Výjimku z tohoto pravidla stanoví druhá věta § 23 z. ř. s., podle níž náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Okolnosti případu, jež odůvodňují přiznání práva na náhradu nákladů dle ust. § 23 věta druhá z. ř. s., musí vystihovat právě projednávanou záležitost a odchylku od obecného pravidla musí soud náležitě odůvodnit (srov. Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, 51,52s.). Na dané řízení nelze aplikovat ust. § 146 odst. 2 o. s. ř., dle kterého při zastavení řízení hradí náklady ten, kdo zastavení zavinil. Podle ust. § 24 z. ř. s. soud může uložit náhradu nákladů řízení zcela nebo částečně tomu, kdo podal návrh na zahájení řízení, ačkoli šlo o svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva.9. Odvolací soud podotýká, že v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení předmětného řízení.10. Dle odvolacího soudu důvody, které vedly člena dozorčí rady podat za navrhovatelku předmětný návrh na zahájení řízení, tj. procesně za ní v řízení jednat, nemohou být v tomto případě zvláštní „okolností případu“ ve smyslu ust. § 23 věta druhá z. ř. s., které by odůvodňovaly náhradu nákladů řízení navrhovatelce přiznat, neboť to, kdo za navrhovatelku procesně jedná je pro věcné posouzení případu nerozhodné, přičemž to byla právě navrhovatelka, která se posléze sama rozhodla podat soudu zcela totožný návrh, čímž bylo zahájeno zcela shodné soudní řízení. Zvláštní okolností případu ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení proto pak není ani to, že jejímu dalšímu návrhu bylo soudem pravomocným usnesením v jiném řízení vyhověno (odst. 2 napadeného usnesení).11. Odvolací soud proto uzavírá, že ačkoliv povinnost k náhradě nákladů řízení neměla být posuzována dle ust. § 146 odst. 1 a 2 o. s. ř., je rozhodnutí soudu prvního stupně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle ust. § 23 z. ř. s., správné.12. Ze všech shora popsaných důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil, ale z jiných důvodů.13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s odkazem na ust. § 23 z. ř. s. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když v daném případě neshledal žádné okolnosti případu, které by jejich přiznání odůvodňovaly.