7 Cmo 251/2018-687 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13Cm 1436/2008-600 (dále též „předmětné usnesení“), ve spojení s opravným usnesením ze dne 8. 6. 2018, č. j. 13Cm 1436/2008-608, návrh, aby soud určil, že usnesení valné hromady společnosti , právnická osoba, ., konané dne 27. 6. 2008 (dále též „předmětná valná hromada“), kterými: ad/3. byla schválena odměna jednatelů společnosti za výsledky dosažené v hospodaření společnosti v roce 2007, a to a) , tituly před jménem, , Anonymizováno, ve výši 460 000 Kč, b) , tituly před jménem, , Anonymizováno, ve výši 348 000 Kč, ad/4. bylo schváleno zvýšení měsíční odměny řediteli společnosti , právnická osoba, . na 48 000 Kč měsíčně z nynějších 40 000 Kč, ad/5. bylo schváleno, aby , tituly před jménem, , Anonymizováno, , jednateli společnosti, byla měsíčně vyplacena odměna ve výši 38 000 Kč za výkon jednatele (usnesení ad/3., ad/4 a ad/5 dále též „napadená usnesení“), jsou neplatná, zamítl (výrokem I.), dále zamítl návrh, že účastník je povinen uhradit navrhovateli 2 000 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za porušení navrhovatelových základních práv společníka (výrokem II.) a navrhovateli uložil povinnost uhradit účastníkovi náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 141 725 Kč (výrokem III.). Skutkový závěr soud prvního stupně založil na zjištění o neexistenci smlouvy o výkonu funkce jednatele a neplatnosti smlouvy o výkonu funkce ředitele a jeho odměňování o žalobách, které navrhovatel jménem právního předchůdce účastníka (tj. , právnická osoba, .) sám u soudu prvního stupně podal proti jednatelům o bezdůvodné obohacení, a dále o žalobě, podanou navrhovatelem proti účastníkovi na dorovnání vyplacení vypořádacího podílu. Pokud jde o usnesení o odměnách jednatelů, dovodil, že jde o plnění ve smyslu § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. v posledním platném znění, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), bez existence smlouvy o výkonu funkce, pročež o takových odměnách rozhoduje statutární orgán a nikoliv valná hromada, a jde tak o nicotná rozhodnutí valné hromady. Totéž dopadá i na usnesení týkající se odměny ředitele , tituly před jménem, , Anonymizováno, . Jelikož navrhovatel ztratil postavení společníka účastníka, odvíjí se jeho aktivní legitimace od právního zájmu na výsledku tohoto sporu. Pokud však rozhodování o odměňování statutárního orgánu a ředitele nespadalo do působnosti valné hromady, pak je vedeno řízení o nicotném právním úkonu, na kterém nemůže mít nikdo, tedy ani navrhovatel, právní zájem. Aktivní legitimaci navrhovatele proto ve věci neshledal, což se projevuje ve výroku, aniž by soud aplikoval § 90 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb. v platném znění, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) a návrh zamítl. Navrhovatel nemá ani v držení žádné akcie účastníka, které jej legitimují k vedení řízení. Přiměřené zadostiučinění se týká neplatnosti usnesení valných hromad, a pokud jsou neúčinná tak, jak soud prvního stupně dovodil, úprava § 131 obch. zák. se na ně jednak nevztahuje a jednak, pokud navrhovatel navrhuje neplatnost něčeho, co není, nelze z tohoto dovodit jakékoliv povinnosti pro účastníka. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 1 odst. 2 z. ř. s.2. Proti výroku I. předmětného usnesení v celém rozsahu, proti výroku II. v rozsahu částky 1 000 000 Kč, a proti výroku III. v celém rozsahu podal navrhovatel odvolání. Namítá, že soud prvního stupně nezkoumal, jaká odměna náleží jednateli podle § 571 obch. zák. a zda odměny schválené valnou hromadou nejsou vyšší než odměny, na která má jednatel nárok jako odměny obvyklé v daném místě a čase, což je předpokladem závěru o tom, na jakou odměnu má jednatel nárok dle § 571 obch. zák. Navrhovatel za účelem zjištění obvyklé výše odměny navrhoval vypracování znaleckého posudku, který však soudem prvního stupně proveden nebyl. Navrhovatel tvrdil a prokazoval, že jednatelé svojí činnost nevykonali řádně, k čemuž však nebylo soudem přihlédnuto. Není-li známo, zda jednatel vykonal svojí činnost řádně, nelze učinit závěr, že mu vznikl nárok na odměnu podle § 66 odst. 2 obch. zák. ve spojení s ustanoveními o mandátní smlouvě. Právo na odměnu vzniká v takové výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou jednatel uskutečnil při zařízení záležitosti, a navrhovatel v této souvislosti argumentoval tím, že jednatelé vykonávali činnost nikoliv v rozsahu předvídaném zákonem, ale v rozsahu určeném společenskou smlouvou, což byl rozsah zanedbatelný. Není-li známo, v jakém rozsahu jednatelé skutečně vykonali svoji činnost, pak nelze za použití znaleckého posudku zjistit, jaká obvyklá odměna za takovou činnost náleží. Dále namítá, že pokud soud zkoumá, zda konkrétní usnesení valné hromady o odměně patřilo do její působnosti, musí nejenom zjistit, jaké je výše odměny, na kterou má jednatel nárok, ale také, zda taková odměna byla jednateli v minulosti již vyplacena a jeho právní nárok se tím vyčerpal, či zda jeho nárok stále (v plném rozsahu nebo částečně) trvá. Navrhovatel argumentoval tím, že účastník již dříve poskytl jednatelům (bez vědomí a souhlasu valné hromady) peněžitá a naturální plnění, jejichž hodnota značně přesáhla hodnotu odměny, na kterou jednatelé mohli mít právní nárok. Poskytnutím těchto plnění se nárok jednatelů na odměnu vyčerpal. Pokud valná hromada v takové situaci schvalovala poskytnutí další odměny, pak schvalovala zcela nenárokové odměny. K těmto tvrzením však soud nepřihlédl. Neboli, úkolem soudu prvního stupně bylo posoudit, zda schválené odměny byly odměnami, na které měli jednatelé nárok, což vyžaduje nejprve zjištění, jaká je obvyklá výše odměny za činnost, kterou jednatelé skutečně vykonali, a zda jí vykonali řádně. Poté musí soud zjistit, jaká část takové odměny byla již dříve vyplacena. Teprve poté může soud učinit závěr, zda odměny schválené valnou hromadou byly zcela nebo zčásti odměnami, na která má jednatel právní nárok, nebo zda byly odměnami nenárokovými. To soud prvního stupně nezjišťoval. Pokud schválení odměn patřilo do rozhodovací působnosti valné hromady a spor byl pouze o tom, zda jsou usnesení valné hromady o odměnách platná či neplatná, pak má navrhovatel právní zájem na vyslovení neplatnosti takového usnesení, protože to má význam pro vypořádání jeho obchodního podílu. Soud však zkoumal nikoliv to, zda má navrhovatel právní zájem na vyslovení neplatnosti, ale zda má právní zájem na vyslovení nicotnosti napadených usnesení. Hypotéza § 90 odst. 2 z. ř. s. nepožaduje, aby účastníci prokazovali zájem na vydání rozhodnutí vyslovujícího nicotnost, a pokud soud prokázání právního zájmu na nicotnosti po navrhovateli požadoval, pak požadoval něco, co jde nad rámec normy. Dispozice normy určovala, že soud vydá rozhodnutí o nicotnosti i bez návrhu, jakmile zjistí, že usnesení není neplatné, ale je nicotné. Pokud rozhodnutí o nicotnosti soud prvního stupně nevydal, jednal v rozporu s dispozicí této normy. Otázka nicotnosti měla být posuzována dle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 25. 9. 2008. Pokud jde o důvod týkající se usnesení o odměně ředitele, je namítáno, stejně jako u odměn jednatelů, že soud rozhodl v rozporu s § 90 odst. 2 z. ř. s., pokud požadoval prokázání právního zájmu na vyslovení nicotnosti a pokud pro jeho absenci návrh zamítl. Soud měl vydat rozhodnutí vyslovující nicotnost, jakmile dospěl k závěru, že usnesení o odměně nepatřilo do rozhodovací působnosti valné hromady. Pokud jde o výrok týkající se přiměřeného zadostiučinění, pak platí, že pokud se ukáže, že soud prvního stupně nesprávně posoudil, zda rozhodnutí o odměnách patřilo do působnosti valné hromady či nikoliv, je předčasným závěr i o nemožnosti přiznat zadostiučinění. Navrhovatel se domáhá změny předmětného usnesení, aby byla vyslovena nicotnost usnesení valné hromady, kterým bylo schváleno zvýšení měsíční odměny řediteli společnosti, ve zbývající části se domáhá zrušení rozhodnutí a vrácení věci soud prvního stupně k dalšímu řízení, popř. se domáhá vyhovění návrhu.3. Účastník odvolání nepovažuje za důvodné. Předmětné usnesení je správné a vydané v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Argumentace odvolatele je jen polemikou s těmito závěry. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přiměřené zadostiučinění nenáleží v případě vyslovení nicotnosti.4. Odvolací soud přezkoumal předmětné usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání [§ 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jehož použití je opodstatněno čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým byl zákon č. 99/1963 Sb. s účinnosti ke dni 1. 1. 2014 novelizován], a odvolání neshledal důvodným.5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou pro posouzení věci dostatečná a jejichž správnost nebyla zpochybněna, pročež na ně odkazuje (srov. např. usnesení Ne