12 Cmo 192/2021-236 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že je soudem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci.2. Podle odůvodnění vznesl žalovaný námitku nedostatku pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti českých soudů. Tu založil zejména na tvrzení, že žalobci jsou vůči němu v postavení podnikatelů, nikoliv spotřebitelů a tudíž se neuplatní čl. 18 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis. V době uzavření smluv se žalovaným byli žalobci podnikateli, mající rozsáhlé zkušenosti s obchodováním s , Anonymizováno, . Podnikatelskému postavení žalobců nasvědčuje také použití vysoce sofistikovaného a automatizovaného software, které dle Úřadu Finančního Ombudsmana UK žalobcům vůči žalovanému poskytlo nespravedlivou výhodu. Žalovaný pro obchodování se zákazníky používá specializovaný software , Anonymizováno, . Žalobci tedy museli investovat značné finanční prostředky do pronájmu , Anonymizováno, nacházejících se co možná nejblíže serverům žalovaného a použili finančně nákladný a uživatelsky náročný software, umožňující obchodování s , Anonymizováno, na profesionální úrovni. Za účelem prokázání tvrzení o podnikatelském charakteru obchodování žalobců žalovaný navrhl, aby soud žalobcům uložil předložit všechny smlouvy, uzavřené v předchozím období tří let s obchodníky s cennými papíry, jakož i další smlouvy. Odkázal na judikaturu německého Spolkového soudního dvora (Bundesgerichtshof; „BGH“), který rozhodl, že : „Pokud jde o postavení retailového investora jako „spekulanta na burze“, BGH dále rozhodl, že „běžné spekulace“ s akciemi nestačí na omezení spotřebitelské ochrany; to ale již neplatí, pokud si spekulant za účelem spekulativních obchodů zřídí kancelář jako své kontaktní místo a tuto činnost tak formálně institucionalizuje, nebo pokud si spekulant pořídí speciální výbavu na obchodování měnových termínových obchodů – v těchto případech je nutné přepokládat, že spekulace naplňují známky profesní činnosti.“ Poukázal na čl. 29.11 uzavřených smluv, jehož obsahem je ujednání dle čl. 25 Nařízení Brusel I bis o výlučné pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti anglických soudů. Na základě tohoto ujednání veškeré spory plynoucí ze smluv, tedy včetně toho, který je předmětem tohoto řízení, jsou příslušné rozhodovat anglické soudy. Pravomoc anglických soudů je dána také dle ustanovení čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, podle něhož mají být osoby primárně žalovány u soudu, v němž se nachází jejich domicil, resp. sídlo.3. Soud prvního stupně konstatoval, že pro přijetí závěru o mezinárodní příslušnosti českých soudů je nezbytné posoudit, zda rozdílová smlouva uzavřená mezi žalobci a žalovanou je ve smyslu čl. 17 nařízení Brusel I. bis smlouvu spotřebitelskou, zda žalobci byli při jejím uzavírání v postavení spotřebitelů, a zda žalovaný je osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud jakýmkoliv způsobem svoji činnost na tento členský stát zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.4. V odůvodnění uvedl, že podle žalobních tvrzení žalobce a) dne 19. 6. 2018 akceptoval obchodní podmínky žalovaného a distančně s ním uzavřel smlouvu, na jejímž základě realizoval obchody prostřednictvím rozdílových smluv. Žalobce b) tuto smlouvu se žalovaným uzavřel dne 19. 7. 2018. Ze žalobci realizovaných, žalovaným neoprávněně zrušených obchodů dluží žalovaný žalobci a) částku 54 273,44 USD s přísl. a žalobci b) částku 145 587,01 USD s přísl. Mezinárodní příslušnost českých soudů oba žalobci dovozují dle článku 18 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I bis ze skutečnosti, že jsou vůči žalovanému v postavení spotřebitelů, dále z toho, že žalovaný svoji činnost provozuje ve státě, v němž mají žalobci jako spotřebitelé bydliště, na Českou republiku svoji činnost zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.5. Soud konstatoval, že předmětem řízení je nárok z bezdůvodného obohacení, vzniklého na straně žalovaného v důsledku neoprávněně zrušených transakcí žalobců v rámci jejich obchodování s finančními deriváty, konkrétně s rozdílovými smlouvami (CFD) na , Anonymizováno, na žalovaným pro ně vedených investičních účtech. Transakce byly realizovány na základě smluv uzavřených mezi žalobcem a) a žalovaným, který je společností s domicilem, resp. sídlem v UK, dne 19. 6. 2018 a mezi žalobcem b) a žalovaným dne 19. 7. 2017. K uzavření smluv došlo distančně odsouhlasením obchodních podmínek. Smlouvy uzavřené mezi účastníky soud vyhodnotil jako spotřebitelské smlouvy v smyslu čl. 17 odst. 1 Nařízení č. 1215/2012 (Brusel I. bis). Při posouzení jejich účelu vyšel soud z judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3482/2017 a dovodil, že investování na finančním trhu při realizaci obchodů žalobců bylo zcela zjevně mimo rámec jejich podnikatelské činnosti. Žalovaným navržené důkazy k prokázání opaku neshledal způsobilé vyvrátit skutečnost vyplývající ze žalobci doloženého skutkového stavu. To, že žalobce a) disponuje s živnostenským oprávněním, mimo jiné v oboru poskytování software, poradenství v oblasti informačních technologií, zpracování dat, hostingové a související činnosti a webové portály, nijak neprokazuje jeho podnikání v oblasti obchodu s cennými papíry. Postavení žalobce b) jako statutárního orgánu společnosti , Anonymizováno, , jejímž předmětem podnikání je zednictví, montáž, opravy a údržba vyhrazených el. zařízení, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, textil, oděvy, obuv, nábytek, stánkový prodej, rovněž neprokazuje, že by žalobce b) byl podnikatelem v oblasti obchodu s cennými papíry. Obdobně ani smlouvy, které žalobci uzavřeli s obchodníky s cennými papíry, seznam všech obchodů s CFD realizovaných žalobci v rozhodném období, smlouvy s poskytovatelem , právnická osoba, poskytovatelem software, použitého při realizaci transakcí, nejsou důkazy způsobilými vyvrátit závěr soudu, že žalobci vůči žalovanému nebyli v postavení podnikatelů. O profesionální činnosti žalobců bez dalšího nesvědčí ani zadávání vysoce nákladových pokynů s použitím nákladného software, jejich vztahy s poskytovateli VPS, znalosti v oboru obchodu s cennými papíry a užívání speciální výbavy pro obchodování. Odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 25. 4. 1998, sp. zn. II ZR 185/87 německého Spolkového soudního dvora shledal soud nepřiléhavý. Toto rozhodnutí neodráží vývoj v oblasti ochrany spotřebitele ani obchodování s měnovými trhy.6. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis soud je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele, nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a dále aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností. Pojem zaměřování musí být vykládán autonomně v souladu s ustálenou judikaturou SDEU. Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 26. 5. 2019 sp. zn. 30 Cdo 2084/2019 uvedený pojem zaměřování profesionální nebo podnikatelské činnosti obchodníka na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště, nebo na několik členských států včetně tohoto státu vyložil tak, že postačuje, aby obchodník projevil vůli navázat obchodní vztahy se zákazníky v České republice tím, že svému domovskému orgánu dohledu výslovně sdělí záměr poskytovat investiční služby též v České republice, jako tomu bylo u žalovaného, který je u ČNB evidován jako zahraniční obchodník poskytující přeshraniční služby bez umístění pobočky. K prorogační doložce v čl. 29.11 smluv nelze přihlížet, neboť od příslušnosti stanovené v čl. 17 a 18 Brusel I Bis se dohodou stran lze odchýlit pouze po vzniku sporu.7. Podmínky pro určení mezinárodní příslušnosti podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy shledal soud prvního stupně v projednávané věci splněny, neboť žalobci při uzavírání smluv se žalovaným vystupovali jako spotřebitelé, kteří nejednali v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti ve smyslu článku čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, žalovaná zaměřovala svoji podnikatelskou činnost, jež byla předmětem zákaznické smlouvy, na Českou republiku a zákaznická smlouva spadala do rozsahu zaměřované činnosti. Mezinárodní příslušnost českých soudů podle čl. 18 odst. 1 Nařízení Brusel I bis je dána a podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících vnitrostátní pravidla věcné a místní příslušnosti je Krajský soud v Praze soudem příslušným k projednání a rozhodnutí této věci8. Žalovaný ve včas podaném odvolání navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a rozhodl, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci a dále aby oběma žalobcům uložil společně a nerozdílně povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému. S odkazem na odvolací důvody, vymezené v § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. vytkl soudu neúplně zjištěný skutkový stav věci v důsledku neprovedení navržených důkazů a nesprávné právní posouzení věci. Důvody,