12 Cmo 50/2022-88 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením odmítl soud prvního stupně odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 2019, č. j. 68 Cm 97/2019-28. Uvedl, že o žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem, který obsahoval poučení o možnosti podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení. Rozsudek byl žalovanému doručen na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, a to , adresa, (§ 46b odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Na jinou adresu by mohl soud doručovat, pokud o to účastník požádá. Žalovaný byl dne 5. 3. 2020 doručujícím orgánem vyzván k vyzvednutí zásilky, kterou si v úložní době nevyzvedl. Rozsudek byl dle § 49 dost. 4 o. s. ř. doručen dne 16. 3. 2020. Posledním dnem lhůty k podání odvolání byl den 28. 12. 2020. Pokud žalovaný podal odvolání až dne 31. 3. 2020, učinil tak po stanovené lhůtě, a proto soud odvolání jako opožděné odmítl (§ 208 odst. 1 o. s. ř.).2. Žalovaný napadl usnesení včasným odvoláním a navrhl jeho zrušení a „postoupení věci odvolacímu soudu k vyřízení odvolání“. Uvedl, že nesouhlasí s doručováním na adresu trvalého bydliště. Účastníku lze doručit i na kterémkoliv místě, na němž bude zastižen. Pokud z podání žalobce vyplývala jiná adresa, měl na ni soud doručovat. Pokud soud na obálku napsal adresu špatnou či neúplnou, nedoručoval řádně. V době, kdy soud doručoval zásilku , Anonymizováno, , žalovaný v objektu pracoval, byla na něm cedulka umístěna s informací, že je odpovědným zástupcem provozovny. Při doručování písemnosti nebyla zanechána žádná výzva k vyzvednutí zásilky. S ohledem na nepřetržitý provoz je vyloučeno, že by v objektu nebyl nikdo zastižen. Kvůli pochybení při doručování zásilky podal žalovaný i reklamaci poskytovateli poštovních služeb. Na tutéž adresu byla doručována i další zásilka, ovšem bez uvedení čísla popisného. Uvedené lze považovat za pochybení soudu. Další písemnosti pak již byly nesprávně doručovány na adresu trvalého pobytu.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., aniž za tím účelem nařídil jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.4. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že odvolání proti rozsudku ze dne 26. 2. 2020, č. j. 20 Cm 46/2018-37 bylo žalovaným doručeno na elektronickou podatelnu Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 28. 12. 2020; podpis nebyl připojen. Podání shodného znění bylo na elektronickou podatelnu téhož soudu doručeno následujícího dne s připojeným platným podpisem (záznamy o ověření elektronického podání zásilky). Z doručenky do vlastních rukou bylo zjištěno, že žalovaný nebyl dne 5. 3. 2020 na adrese , Adresa žalovaného, , zastižen, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí a žalovanému byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože žalovaný zásilku nevyzvedl v úložní době a nebylo možné ji vložit do schránky adresáta, byla vrácena soudu dne 17. 3. 2020. Sdělení o tom, že se písemnost považuje posledním dnem desetidenní lhůty, v níž si mohl žalovaný písemnost vyzvednout, za doručenou, bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 29. 4. 2020 (sdělením podle § 49 odst. 4 o. s. ř. ze dne 29. 4. 2020).5. Rozhodnutí soudu prvního stupně lze napadnout odvoláním do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje (§ 204 odst. 1 o. s. ř.).6. O běhu a délce lhůty k podání odvolání a soudu, u něhož je třeba odvolání podat, byl žalovaný poučen v rozsudku ze dne 26. 2. 2020, č. j. 20 Cm 46/2018-37. Žalovanému byl rozsudek doručován na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Na této adrese nebyl žalovaný dne 5. 3. 2020 poštovním doručovatelem zastižen, a proto mu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl, jak vyplývá z obálky od zásilky. Protože si žalovaný ve lhůtě deseti dnů ode dne jejího uložení zásilku nevyzvedl, považovala se posledním dnem této lhůty, tj. dnem 15. 1. 2020, za doručenou. Postup stanovený procesními předpisy, konkrétně § 49 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř., pro doručování písemností určených do vlastních rukou adresáta byl soudem prvního stupně dodržen. Lhůta k podání odvolání začala žalovanému běžet dnem následujícím po doručení usnesení, tedy dnem 16. 1. 2020, a marně uplynula v souladu s § 57 odst. 1 o. s. ř. dne 31. 1. 2020 (pátek). Protože odvolání proti rozsudku bylo žalovaným doručeno na elektronickou podatelku soudu prvního stupně až dne 28. 12. 2020, stalo se tak až po uplynutí zákonné lhůty k jeho podání. Postupu soudu prvního stupně, kterým podle § 208 odst. 1 o. s. ř. takové odvolání jako opožděné odmítl, nelze vytknout nesprávnost.7. Výhradu žalovaného, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, doručoval-li na adresu žalovaného evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, a nikoliv na adresu uvedenou žalobcem v žalobě, neshledal odvolací soud důvodnou. Podle § 46a odst. 1 o. s. ř. se adresátu doručuje na adresu pro doručování. Ta se určí postupem podle § 46, 46a a 46b o. s. ř., a to bez ohledu na to, zda může být listina na této adrese převzata, popř. zda se adresát na této adrese zdržuje. Vychází se totiž ze zásady, že každý adresát je odpovědný „za existenci adresy pro doručování“, z čehož mu vyplývá povinnost zajistit si přijímání písemnosti na adrese pro doručování bez ohledu na to, zda se na ní skutečně zdržuje. Vzhledem k tomu, že žalovanému nebylo možné doručit prostřednictvím veřejné datové sítě (§ 46 odst. 1, 2 o. s. ř.), doručoval soud písemnosti správně na adresu žalovaného evidovanou v informačním systému obyvatelstva, neboť žalovaný jinou adresu, na kterou mu mají být písemnosti doručovány, soudu neuvedl (§ 46b písm. a) o. s. ř.). Doručování na uvedenou adresu je přitom povinností, na níž nemůže nic změnit ani to, že ze sdělení jiného účastníka nebo z úřední činnosti je soudu známa jiná adresa, na níž se adresát může zdržovat. Pokud se soud prvního stupně pokoušel (marně) doručit žalovanému písemnost na jinou adresu než adresu pro doručování, stalo se tak nad rámec jeho povinností, a případná písařská nesprávnost v této „jiné“ adrese je tak na závěr o řádném doručení písemnosti bez vlivu.8. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.9. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když žalovaný nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady v souvislosti s ním nevznikly.