2 Cmo 225/2021-75 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovaným. Námitka byla vznesena v rámci žalovaným včas podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu soudu prvního stupně ze dne 19. 10. 2020, č. j. 37 Cm 74/2020-13, kterým bylo vyhověno žalobě podané v této věci. Soud prvního stupně vyšel z Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Konstatoval, že osoby, které mají bydliště na území členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených tímto nařízením, jak plyne z čl. 5 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Nárok uplatněný v této věci lze podřadit pod případy uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I bis s tím, že i nároky ze směnky je možné uplatnit u soudu toho členského státu, na jehož území leží platební místo směnky. Okolnosti, že práva ze směnky byla na žalobkyni převedena rubopisem, nepovažoval soud prvního stupně za významnou.2. Proti usnesení se včas odvolal žalovaný a navrhl jeho změnu tak, že shora uvedený směnečný platební rozkaz bude zrušen a bude vyslovena nepříslušnost soudu prvního stupně. Soudu prvního stupně vytkl, že vycházel z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11, aniž by zohlednil, že ten vychází z odlišných skutkových okolností, a proto není na tuto věc použitelný. Rozdíl spočívá v tom, že uvedený rozsudek se zabýval situací, kdy práva ze směnky uplatnil remitent vůči směnečnému rukojmímu, který jako jednatel směnečníka převzal ručení za směnku, která zajišťovala závazek směnečníka plynoucí ze smlouvy o kontokorentním úvěru. V projednávaném případě uplatňuje nároky ze směnky indosatář, což s ohledem na účinky indosace, kdy je okruh námitek indosací omezen, je podstatný rozdíl. Žalovaný poukázal na originální nabývání práv ze směnky indosatářem a namítl, že takovými otázkami se rozsudek Soudního dvora Evropské unie nezabývá. Proto je nutno použít čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, podle kterého jsou v tomto případě příslušné německé soudy.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž by k projednání odvolání nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).4. Nároky v této věci byly uplatněny ze směnky, kterou vystavila společnost , Anonymizováno, se sídlem v , Anonymizováno, na řad , Anonymizováno, se sídlem v , Anonymizováno, . Tento remitent směnku indosoval na žalobkyni. Žalovaný je na směnce podepsán jako rukojmí za jejího výstavce. Směnka je splatná v Praze. Jak žalobkyně, tak i žalovaný mají tedy bydliště nebo sídlo na území členského státu Evropské unie. Je proto nutno, jak soud prvního stupně správně učinil, vycházet z Nařízení Brusel I bis. Tuzemská kolizní úprava představovaná zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, není v této věci použitelná.5. Uvedené nařízení stanoví v čl. 4 odst. 1 základní zásadu, že, nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu. Tomuto základnímu vymezení by odpovídala příslušnost soudů Spolkové republiky Německo. Uvedené ustanovení ovšem platí jen v případě, jak z něj samotného se podává, že neexistuje v témže nařízení speciální úprava, která příslušnost soudů jednotlivého členského státu řeší odchylně. Je zcela nepochybné, že čl. 7 odst. 1 písm. a/ uvedeného nařízení je jednou z takových výjimek. Toto ustanovení odchylně stanoví, že vedle soudu členského státu, jak ten vyplývá z čl. 4 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, lze uplatnit nároky ze smlouvy u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl anebo měl být splněn.6. Právě problém, zda místo plnění závazku se má vztahovat pouze k závazkům smluvním, řešil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci C-419/11. Tento rozsudek se sice týká ještě výkladu čl. 5 odst. 1 písm. a/ Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 známého jako Brusel I, což však není podstatné, protože v této otázce je právní úprava daná Nařízením Brusel I bis v čl. 7 odst. 1 písm. a/ věcně totožná. Soudní dvůr Evropské unie dovodil, zejména to plyne z odstavců 45. až 48. odůvodnění shora uvedeného rozsudku, že pod pojmem nároků ze smlouvy je nutno rozumět jakékoli dobrovolně převzaté závazky, tedy i v daném rozsudku řešené závazky směnečného rukojmího. Je nutno si uvědomit, že důsledky tohoto rozsudku jsou ovšem mnohem širší, protože mají nutně dopad i na jiné než smluvní a směnečné závazky. Nutně platí i na jiné dlužnické cenné papíry, než jsou směnky, tedy například také na nároky ze směnek nebo obligací. Dopadnou však i na obecné závazky, které jsou nesmluvní povahy, jako jsou nároky ze záručních listin z finančních záruk, na nároky z akreditivních listin, ze slibů odškodnění a další podobné závazky. Je pravdou, že tento rozsudek vychází ze skutkového stavu, kdy nároky ze směnky uplatňuje její remitent proti rukojmímu, který se na směnku podepsal za jejího výstavce (nikoli za směnečníka, jak mylně uvádí žalovaný, když se jednalo o směnku vlastní a nikoli cizí). Z tohoto poměru stran sporu však rozsudek Soudního dvora Evropské unie nevyvozuje vůbec nic. Zejména z něho neplyne, že toto postavení účastníků řízení je pro jeho závěry jakkoli významné. Zdůrazňuje naopak právě jen okolnost, že pod tehdy čl. 5 odst. 1 písm. a/ Nařízení Brusel I, tedy nyní pod čl. 7 odst. 1 písm. a/ Nařízení Brusel I bis je nutno vztáhnout rovněž jakékoli dobrovolně přijaté závazky nesmluvní povahy. Podsouvat uvedenému soudnímu dvoru, že řešil speciálně vztah remitenta směnky a směnečného rukojmího, je nepřípadný pokus odvolatele nařknout Soudní dvůr Evropské unie z kazuistiky, která je mu zjevně cizí. Naopak judikatura tohoto soudu vykazuje, jak je z celé jeho judikatury zcela evidentní, k řešení jednotlivých předkládaných problémů přístup zcela materiální.7. Nemůže být sporu o tom, že prostřednictvím rubopisu nabývá indosatář s vlastnictvím ke směnečné listině také práva ve stejné listině vtělená, a to nikoli derivativně, nýbrž originálně. To jistě mnohdy může, nikoli však musí, znamenat zhoršení postavení směnečných dlužníků vůči novému majiteli směnky zejména, co se týká mimosměnečných námitek. Ovšem čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů otevírá dosti široký prostor, aby zůstaly i tyto námitky směnečným dlužníkům navzdory indosaci směnky v mnoha případech přístupné. Tak či onak není podstatné, zda nároky ze směnky uplatňuje původní její majitel, remitent, nebo její nabyvatel. U něho pak nerozhoduje, zda se novým majitelem směnky stal v důsledku přechodu vlastnictví ke směnečné listině anebo převodem tohoto vlastnictví.8. Jak na to poukázala i žalobkyně před soudem prvního stupně, ke shodným závěrům, také ještě ve vztahu k čl. 5 odst. 1 písm. a/ Nařízení Brusel I, dospěl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 27. 1. 2009, spisové značky 5 Cmo 473/2008, a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 10. 2015, spisové značky 29 Cdo 1849/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 85/2016. Obě tato rozhodnutí byla přijata nezávisle na výše popsaném rozsudku Soudního dvora Evropské unie.9. Je tedy nutno konstatovat, že soud prvního stupně posoudil otázku, zda jsou v této věci příslušné soudy České republiky, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora i zdejších soudů, jejichž judikatura je v této souvislosti již zcela konsolidovaná. Tedy napadené usnesení nemůže být ani nijak překvapivé. Soud prvního stupně se v souladu s touto judikaturou opřel o nepochybnou skutečnost, že předmětná směnka je splatná na území České republiky. Žalobkyně proto měla možnost podat žalobu jak u soudu toho členského státu, kde má žalovaný bydliště, tak s ohledem na místo splatnosti směnky také u soudů zdejších. V této věci je proto dána rovněž příslušnost soudů České republiky. Na základě téže okolnosti, to znamená místa, kde je sporná směnka splatná, je soud prvního stupně mezi soudy České republiky také soudem místně příslušným s ohledem na § 87 písm. e/ o. s. ř.10. Usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem potvrzeno podle ustanovení § 219 o. s. ř.11. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně při skončení věci.