2 Cmo 25/2022-135 — Vrchní soud v Praze

1. Rozsudkem soud prvého stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2019, č. j. 53 Cm 58/2019-26 ve vztahu k žalovanému , Anonymizováno, (původně označenému jako žalovaný 2.), kterým bylo vyhověno žalobě na zaplacení směnečného peníze ve výši 439 803 Kč s 6% úrokem z této částky od 26. 2. 2019 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1 466 Kč a nákladů řízení ve výši 22 664 Kč (bod I. a II. výroku rozsudku).2. Směnečná pohledávka, podle tvrzení žalobkyně, byla nárokovaná ze směnky vlastní vystavené společností , Anonymizováno, v Praze dne 24. 6. 2014, znějící na řad žalobkyně, s doložkou bez protestu. Směnka byla vystavena na částku 439 803 Kč a stala se splatnou dne 25. 2. 2019. Žalovaný (původně žalovaný 2.) převzal svým podpisem na směnce směnečné rukojemství za výstavce.3. Ve věci bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem. Ve včas podaných námitkách žalovaný namítal:- Žalovaný 1. uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru na 2 000 000 Kč. V rámci smlouvy byla vystavena blankosměnka, avalována žalovaným a byla uzavřena dohoda o vyplňovacím právu směnečném. Žalovaný obdržel od žalobkyně několik výzev s označením různých dlužných částek. Žalobkyně upozorňovala výstavce směnky, že eviduje celkově dlužnou částku ve výši 69 097 Kč, s tím, že má uhradit 70 000 Kč s ohledem na poplatky. Dále byl výstavce směnky upozorněn, že má uhradit 66 296,23 Kč a následně přišlo sdělení o vyplnění blankosměnky na 439 803 Kč, tedy o 563,39 % více než ve výzvách k zaplacení. Žalovaný neobdržel od žalobkyně žádnou specifikaci příslušenství a osvětlení způsobu určení směnečné sumy, oba nároky jsou tak ve směnce nepřezkoumatelné. Žalobkyně spojila dvě pohledávky, a to z titulu úvěru a nepovoleného zůstatku na firemním účtu, a takto i vyplnila blankosměnku, čímž porušila dohodu o vyplňovacím právu směnečném, když do blankosměnky vyplnila i pohledávku z přečerpaného úvěru, která do ní nepatřila, tudíž směnečný peníz byl vyplněn nesprávně. Směnečná pohledávka dosahovala maximálně částky Kč 70 000 Kč resp. 66 296,23 Kč a zbývající část ve výši 373 506,77 Kč je neoprávněná.- Žalobkyně přistoupila k předčasnému zesplatnění úvěru z důvodu údajného nedodržení povinností výstavce směnky. Žalovaný má zato, že výstavce směnky žádnou povinnost neporušil a proto směnka není splatná.- Na úhradu pohledávky žalobkyně měla plnit , Anonymizováno, ., neboť ve smlouvě o úvěru bylo sjednáno zajištění formou bankovní záruky. Není zřejmé, zda k úhradě v rámci bankovní záruky došlo, a tudíž případná pohledávky žalobkyně by měla být o to nižší. Žalovaný dále vznesl námitku nedostatku věcné příslušnosti.4. Žalobkyně v podaném vyjádření s námitkami žalovaného nesouhlasila. Uvedla především, že žalovaný podepsal dne 24. 6. 2014 originál směnky vlastní vystavené původně žalovaným 1., a to na pozici směnečného rukojmí. Byla uzavřena Dohoda o vyplňovacím právu. Uvedené listiny souvisely se Smlouvou o úvěru, na základě které byl úvěr také žalovanému 1. poskytnut. Žalobkyně se domnívá, že žalovanému jako směnečnému rukojmí kauzální námitky nepřísluší. Byla mu zaslána výzva s oznámením o tom, že se směnka stala splatnou a následně mu byla zaslána předžalobní upomínka s výzvou k úhradě 439 803 Kč. Námitky žalovaného považuje žalobkyně za účelové.5. Po provedeném důkazním řízení uzavřel soud prvního stupně, že pohledávka žalobkyně je po právu. Při projednání věci postupoval podle zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový.6. Námitky žalovaného neshledal soud prvního stupně důvodnými. Pokud jde v pořadí o první námitku spočívající v námitce excesivního vyplnění směnečné sumy, musí žalovaný konkrétně tvrdit, jak byla excesivně směnečná suma vyplněna, v čem došlo k porušení vyplňovacího práva, tedy jaká je správná výše směnečné sumy, uvést její výpočet a uvedené prokázat. Pokud žalovaný tvrdil, že směnečná suma měla být ve výši 66 296,23 Kč, resp. 70 000 Kč, byl poučen ke konkretizaci této námitky. Na výzvu soudu žalovaný pouze opakoval svá tvrzení z námitek, odkazoval na jednotlivé výzvy žalobkyně. Z uvedeného však nebylo možné učinit závěr o neoprávněnosti směnečné pohledávky žalobkyně. Sám žalovaný uvedl, že u žalobkyně měl vícero dluhů, ke kterým se mohly vázat výzvy. Byla to naopak žalobkyně, která odkázala na úvěrovou smlouvu a Dohodu o vyplňovacím právu směnečném a prokázala oprávněnost směnečné sumy. K uvedené námitce soud ještě uvedl, že žalovaný se mýlí, pokud tvrdí, že žalobkyně musí prokazovat správnost své pohledávky, toto je povinností žalovaného. Pokud bylo odkazováno na přihlášku žalobkyně do insolvenčního řízení vedeného na výstavce směnky, pak oprávněnost pohledávky žalobkyně nevyplývá ani z přihlášky do tohoto řízení. Byla-li dle tvrzení žalobkyně uvedené v přihlášce část směnečné pohledávky zaplacena po vydání směnečného platebního rozkazu, směnečný platební rozkaz byl vydán oprávněně a nemožnost dvojího plnění bude zajištěna při výkonu rozhodnutí.7. Pokud žalovaný tvrdil, že nenastala splatnost směnky a že žalobkyně je povinna prokázat, kdy se stala směnka platnou, jedná se o námitku neodůvodněnou. Proto bylo uzavřeno, že se jedná o námitku neprojednatelnou.8. Pokud se žalovaný bránil odkazem na sjednanou bankovní záruku a povinnost žalobkyně uspokojit se z této záruky sjednané u , Anonymizováno, . a z tohoto důvodu ponížit směnečnou sumu, nemohl být s uvedenou námitkou úspěšný. Úvěrová smlouva může být zajištěna více instituty, a pokud se směnečný věřitel uspokojí z jiného zajištění, je věcí výkonu rozhodnutí, aby se mu nedostalo dvojího plnění.9. Z výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný jako směnečný rukojmí se zavázal za směnečnou pohledávku výstavce směnky a převzal tak povinnost zaplatit směnečnou sumu v době splatnosti směnky. Žalovaný se v řízení svými námitkami neubránil. Pokud žalovaný navrhoval další důkazy (výslechy svědků a výslech účastníka), soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, když měly prokazovat nedostatečná tvrzení žalovaného v námitkách.10. Pro úplnost uvedl soud ještě, že kauzální námitky žalovanému příslušely, když byl jednatelem výstavce směnky, jednal při vystavení směnky i za výstavce, byl přítomen vzniku smluvního vztahu mezi žalobkyní a výstavcem směnky, proto mu náleží stejné námitky jako původně žalovanému 1.11. Ze všech uvedených důvodů bylo rozhodnuto, jak shora již uvedeno. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn podle § 142 odst. 1 o. s. ř.12. Proti rozsudku se žalovaný ve lhůtě stanovené zákonem odvolal (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). V odvolání provedl rekapitulaci obsahu podaných námitek, obsahu vyjádření žalobkyně k námitkám žalovaného a obsahu vyjádření žalovaného ze dne 14. 11. 2019. Konstatoval i poučení žalovaného soudem prvního stupně, a to usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. 53 Cm 110/2020-67 a obsah reakce žalovaného. Dále žalovaný odkázal průběh soudního řízení ze dne 10.11.2020 a doplnění informace ohledně výše směnečné sumy uvedené žalobkyní v přihlášce do insolvenčního řízení vedeného na výstavce směnky. V další části podaného odvolání uvedl žalovaný rekapitulaci obsahu odůvodnění napadeného rozsudku s důrazem na bod 17. S vyhodnocením skutkového stavu věci, jak je učinil soud prvního stupně, se neztotožnil. Jednak tvrdí, že ve svých námitkách dostatečně vymezil rozsah směnečné pohledávky žalobkyně, když uvedl v jakém rozsahu je pohledávka neoprávněná. Pokud po něm byl požadován přesný výpočet směnečné sumy, uváděl žalovaný, že toto není obecně možné ve vztahu k bankám a úvěrovým společnostem, když není zřejmé, jak docházejí zejména k výpočtu příslušenství a co vše nárokují. Žalovaný v této souvislosti má za to, že důkazním břemenem by měl být zatížen směnečný věřitel. Soudu prvního stupně vytkl, že při posouzení důkazního břemene nepostupoval správně. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, kde je řešen přenos důkazního břemene. Odkázal i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 9 Cmo 320/2010, ve kterém je řešeno excesivní vyplnění směnky. Žalovaný setrval na tvrzení, že uvedl, jakou sumu byla žalobkyně oprávněna do směnky doplnit, a to sice sumu uvedenou ve výzvě ze dne 28. 1. 2019 ve výši 66 296,23 Kč. Žalobkyni vytkl, že nesdělila, zda došlo k uspokojení pohledávky z bankovní záruky. Námitky má za prokázané. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uplatnil rovněž právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.13. Žalobkyně se k odvolání žalovaného písemně vyjádřila. S odvolacími důvody žalovaného nesouhlasí. Žalovaný totiž v podaném odvolání neuvedl, žádné nové argumenty a jeho veškerá tvrzení byla soudem prvního stupně vypořádána. Žalobkyně proto v plném rozsahu trvá na svých předchozích vyjádřeních. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku.14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a násl. o. s. ř. a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.15. Předmětem odvolacího řízení je přezkoumán