2 Cmo 276/2021-156 — Vrchní soud v Praze

1. Rozsudkem soud prvého stupně rozhodl, že žalovaný ručí za splnění povinností společnosti , Anonymizováno, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost k náhradě soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů žalobce ve výši 41 140 Kč (výrok II. a III. rozsudku).2. V odůvodnění napadeného rozsudku soud uvedl, že žalobce se domáhal určení, že žalovaný ručí za dluhy společnosti , Anonymizováno, , jejichž výše činí 2 061 920,90 Kč. Učinil tak s odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2016, č. j. MSPH 78 INS 4287/2016-A-13, kterým byl zjištěn úpadek společnosti , Anonymizováno, a insolvenčním správcem byl jmenován žalobce a odkazem na postavení žalovaného v době od 8. 4. 2008 do 13. 3. 2014 na pozici jednatele jmenované společnosti. Společnost se nacházela v úpadku od ledna 2014, když měla více věřitelů a dluhy po splatnosti déle než třicet dnů. Nicméně k datu 30. 1. 2014 měla společnost ještě majetek v hodnotě téměř 17 milionů Kč. Ten byl ovšem v průběhu roku 2014 ze společnosti vyveden a k datu 12. 5. 2016 neměla společnost již žádný majetek. Žalobce doplnil, že tím že nebyl podán insolvenční návrh již k 30. 1. 2014, vznikla na straně věřitelů této společnosti škoda, neboť byl-li by insolvenční návrh podán k tomuto datu, byla by míra uspokojení pohledávek v insolvenčním řízení vyšší.3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil. Předně uvedl, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby s nárokem na náhradu škody pro porušení povinnosti podat insolvenční návrh, ani k podání žaloby, jíž se domáhá vyslovení ručení za dluhy společnosti pro porušení péče řádného hospodáře. V prvém uvedeném případě se může domáhat pouze věřitel, v druhém uvedeném případě se může domáhat insolvenční správce, pokud má za obchodní korporací vlastní pohledávku. Podmínky pro vyslovení ručení žalovaného za dluhy společnosti žalovaný popíral. Pokud by insolvenční návrh byl podán již v lednu 2014, míra uspokojení věřitelů by se nezměnila. A to z toho důvodu, že činnost společnosti spočívala ve výstavbě bytů a jejich následném prodeji, k čemuž byl poskytnut , Anonymizováno, , úvěr a veškerý majetek společnosti sloužil k zajištění tohoto úvěru. Peněžní prostředky získané prodejem majetku byly použity k jeho splacení. Dále uvedl, že většina pohledávek za společností, ze kterých žalobce dovozuje úpadek společnosti, vznikla až po 13. 1. 2014, tedy v době, kdy žalovaný již nebyl jednatelem společnosti. V lednu 2014 tudíž ještě bylo stále možné předpokládat, že zpeněžením majetku společnosti, budou uhrazeny všechny dluhy. V neposlední řadě žalovaný tvrdil, že během výkonu funkce jednatele společnosti, neporušil svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Společnost neměla, kromě rozestavěných bytů, žádný majetek a žádné zaměstnance, neprovozovala ani žádnou jinou činnost. Nebylo možné přistoupit k případným úsporným opatřením. Příčinou zhoršené finanční situace společnosti, byla hospodářská krize na trhu s nemovitostmi.4. Soud prvního stupně vyšel jednak z nesporných skutečností, dále ze zjištění z provedených důkazů a dospěl k následujícím skutkovým závěrům.5. Konstatoval dobu výkonu funkce žalovaného jako jednatele společnosti (od 8. 2. 2004 -13. 3. 2014). Konstatoval podání insolvenčního návrhu dne 23. 2. 2016 Společenstvím vlastníků , adresa, s odkazem na usnesení soudu, kterým byl prohlášen konkurs na společnost. Z insolvenčního řízení soud zjistil celkem sedm věřitelů, kteří přihlásili své pohledávky. V odůvodnění napadeného rozsudku se v podrobnostech dále zabývá, o jaké pohledávky se jednalo, v jaké výši a jakým způsobem s nimi bylo v insolvenčním řízení naloženo. Ohledně majetku společnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že k 31. 1. 2014 vlastnila společnost jediný významný majetek (6 bytových jednotek) v hodnotě řádu milionů Kč, přičemž vycházel jednak z nesporných tvrzení a znaleckého posudku č. , Anonymizováno, z 9. 3. 2020, vypracovaného znaleckým ústavem společností , Anonymizováno, Současně soud zjistil, že ke dni 12. 5. 2016 byla jediným majetkem společnosti pokladní hotovost ve výši 168 Kč, když všechny bytové jednotky byly v průběhu let 2014 až 2016 převedeny na třetí osoby. Ostatní důkazy soud prvního stupně neprováděl, případně nehodnotil s ohledem na dodržení principu hospodárnosti.6. Nárok žalobce na vyslovení ručení žalovaného za dluhy společnosti posoudil soud prvního stupně podle § 68 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen zákon o korporacích) ve spojení s § 3 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení v platném znění (dále jen insolvenční zákon).7. Nejprve konstatoval splnění předpokladů pro vyslovení ručení žalovaného podle citované právní úpravy.8. Existenci rozhodnutí o úpadku společnosti měl soud za zjištěnou. Pokud jde o existenci vědomí žalovaného o hrozícím úpadku společnosti, dospěl soud k závěru, že i tento předpoklad je splněn. Nejpozději k datu 31. 1. 2014 byla společnost v hrozícím úpadku a žalovaný jako jednatel společnosti o této skutečnosti přinejmenším mohl a měl vědět. K tomuto předpokladu soud doplnil s odkazem na § 3 odst. 4 insolvenčního zákona, že hrozícím úpadkem se rozumí situace, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen včas a řádně plnit podstatnou část svých dluhů. Tato skutečnost podle soudu nastala nejpozději k datu 31. 1. 2014, kdy aktiva společnosti (hodnota šesti bytových jednotek) činila 17 100 000 Kč a dluhy společnosti byly přinejmenším ve výši 30 415 276,90 Kč. I kdyby společnost zpeněžila veškerý svůj majetek, nedokázala by zcela uhradit své dluhy.9. Pokud jde o povědomí žalovaného, jakožto jednatele společnosti, soud uvedl, že o této skutečnosti mohl a měl vědět, když byl v rozhodné době jednatelem a přehled o aktuální finanční a majetkové situaci společnosti je nezbytným předpokladem pro řádný výkon funkce jednatele.10. Pokud jde porušení péče řádného hospodáře ze strany žalovaného spočívající v neučinění všeho potřebného a rozumně předpokládatelného za účelem odvrácení hrozícího úpadku společnosti, měl soud prvního stupně za splněný i tento předpoklad. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný učinil vše potřebné, co lze po něm rozumně požadovat, jakožto po jednateli, aby úpadku společnosti zabránil. V mantinelech projednávané věci byla tato otázka posuzována nikoli obecně, ale konkrétně. Žalovaný věděl, že majetek společnosti se svou hodnotou nevyrovná výši dluhu a jeho povinností bylo podat za společnost insolvenční návrh. Což je úkon, který by pečlivý a řádně jednající hospodář učinil. Pokud by tedy žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře a podal za společnost insolvenční návrh, zabránil by tím vzniku dalších pohledávek – například vzniku pohledávky , právnická osoba, v celkové výši 96 461,50 Kč. Vycházeje při tomto závěru z toho, že vlastnictví bytových jednotek bylo jediným majetkem společnosti. Zjištěno bylo i to, že žalovaný nebyl do funkce jednatele zvolen za účelem odvrácení jejího hrozícího úpadku.11. Pokud jde o námitku žalovaného, že z žaloby není zřejmé, čeho se žalobce vlastně domáhá, soud prvního stupně byl jiného názoru, když uvedl, že je zcela zřejmé, že žalobce se domáhá určení, že žalovaný ručí za dluhy společnosti.12. Soud prvního stupně se rovněž neztotožnil s námitkou žalovaného, že žalobce není oprávněn se domáhat, aby soudem bylo určeno, že žalovaný ručí za dluhy společnosti, a to ani tehdy, opírá-li žalovaný tuto svou námitku o výklad, podle kterého se může insolvenční správce tohoto určení domáhat pouze tehdy, má-li za danou obchodní korporací vlastní pohledávku. Soud měl zato, že takový výklad jde proti jazykovému i logickému výkladu § 68 zákona o obchodních korporacích. V rozporu s jazykovým výkladem ustanovení je to proto, že se zde hovoří o tom, že o vyslovení ručení soud rozhodne na návrh insolvenčního správce nebo věřitele, insolvenční správce je tedy výslovně jmenován ve výčtu osob oprávněných domáhat se vyslovení ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích. V rozporu s logickým výkladem ustanovení je i to, že kdyby se mohl insolvenční správce domáhat vyslovení ručení pouze v souvislosti s vlastní pohledávkou za obchodní korporací, nebylo by třeba, aby byl výslovně jmenován vedle věřitele, když v takovém případě by byl sám v takovém postavení. Z uvedeného soud dovodil, že insolvenční správce je oprávněn domáhat se vyslovení ručení podle § 68 zákona o obchodních korporacích.13. Ze všech uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně, jak shora již uvedeno. Povinnost k náhradě nákladů řízení uložil neúspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 a § 151 o. s. ř. Současně rozhodl o povinnosti žalovaného k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby podle § 2 odst. 2 ZOSP.14. Proti rozsudku se žalovaný ve lhůtě stanovené zákonem odvolal (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). V úvodu podaného odvolání stručně konstatoval obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Se závěrem soudu prvního stupně se