5 Cmo 30/2022-80 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podanou u soudu prvního stupně dne 6. 9. 2021 se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 51 965,06 Kč se 6% úrokem ročně z této částky od 9. 6. 2021 do zaplacení, útratami protestu ve výši 2 783 Kč a směnečnou odměnou ve výši 173,22 Kč ze směnky vystavené podle tvrzení v žalobě žalovaným v , Anonymizováno, dne 5. 6. 2003 na řad , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Směnka zní na směnečný peníz 51 965,06 Kč, splatná se stala dne 8. 6. 2021, jako místo splatnosti bylo určeno sídlo žalobce v , Anonymizováno, a převedena byla na žalobkyni rubopisem. Žalovaný se na výzvu žalobkyně v den splatnosti směnky do sídla žalobkyně nedostavil. Vykonání protestu dne 9. 6. 2021 bylo vyznačeno na směnce notářem , tituly před jménem, , Anonymizováno, . Přes výzvu žalobkyně ze dne 27. 7. 2021 žalovaný na směnku ničeho nezaplatil.2. Soud prvního stupně vyhověl žalobě směnečným platebním rozkazem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 13 Cm 127/2021-20, proti kterému podal žalovaný v zákonem stanovené lhůtě námitky. Uvedl v nich, že podpis na směnce není jeho a tedy jedná se o podpis nepravý. Pro případ, že by pravost jeho podpisu na směnce byla prokázána, namítl, že z výzvy z 27. 7. 2021 vyplývá, že směnka měla sloužit k zajištění smlouvy č. , Anonymizováno, uzavřené mezi žalovaným a , právnická osoba, . a že měla být vystavena jako blankosměnka bez data splatnosti, směnečné sumy a místa splatnosti. Žalobkyně však nepředkládá žádnou dohodu o vyplnění blankosměnky a tedy žádná taková dohoda neexistuje. Ke smlouvě o úvěru žalovaný uvedl, že její existenci nerozporuje, nicméně šlo o smlouvu spotřebitelskou. To, že na ní je i identifikační číslo žalovaného přitom neznamená, že jde o závazek mezi podnikateli. Na směnce je nadto tatáž osoba coby aval, avšak s rodným číslem. Jde tedy o závazek vzniklý mimo podnikatelskou činnost žalovaného. Žalovaný není po tak dlouhé době schopen prokázat tvrzení, že se jednalo o úvěr bez souvislosti s jeho podnikatelskou činností, nicméně , právnická osoba, . těmito důkazy disponovat měla. Z toho důvodu žalovaný navrhl, aby byla vyzvána k předložení této evidence. Žalovaný dále namítl, že případná směnečná dohoda, na jejímž základě měl blankosměnku podepsat, je neplatná pro rozpor s § 56 odst. 1 a 3 obč. z. a § 39 téhož zákona. Proti bance žalovaný vystupoval jako slabší smluvní strana.3. Napadeným rozsudkem ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 8 518,40 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že námitky žalovaného byly projednány při jednání dne 1. 3. 2022 v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupce, když tito se z něj omluvili a souhlasili s rozhodnutím věci v jejich nepřítomnosti. Konstatoval, že směnka, o kterou žalobkyně opírá svůj nárok, je platnou směnkou vlastní a že žalobkyni svědčí indosament na jejím rubu. Žalobkyně drží směnku ve svých rukách a je tedy jejím vlastníkem. K námitce žalovaného, že směnku nepodepsal, soud prvního stupně uvedl, že vyvrácena byla směnečným vyplňovacím prohlášením ze dne 5. 6. 2003, v němž žalovaný prohlásil, že dne 5. 6. 2003 vystavil 1 kus blankosměnky bez uvedení údaje splatnosti, směnečné sumy a místa platebního a že ji odevzdal , právnická osoba, . jako remitentovi, že blankosměnka byla vystavena k zajištění pohledávek remitenta ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené dne 5. 6. 2003 pod č. , Anonymizováno, a že žalovaný udělil , právnická osoba, . oprávnění chybějící údaje do blankosměnky doplnit. Soud prvního stupně připomněl abstraktní a nespornou povahu směnečných závazků. Uvedl, že je-li směnečná listina platná, je sama dostatečným důkazem o existenci směnečného nároku vůči těm, kteří se svým podpisem na ní zavázali k placení. Majitel směnky při uplatnění směnečných práv tak musí prokazovat jen to, že je jejím majitelem. Není proto namístě výtka žalovaného, že žalobkyně měla se žalobou předložit i dohodu o vyplňovacím právu. Nicméně žalobkyně soudu směnečné vyplňovací prohlášení v reakci na námitky žalovaného předložila. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1407/2006, ze kterého citoval podstatné závěry. Uvedl, že směnka zajišťovala pohledávky , právnická osoba, . ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 5. 6. 2003, jak vyplývá ze směnečného vyplňovacího práva z téhož data. Z této smlouvy a ze směnečného vyplňovacího prohlášení přitom vyplývá, že smlouva byla uzavřena v rámci podnikatelské činnosti žalovaného. Žalovaný vůči , právnická osoba, . vystupoval jako podnikatel a tedy smlouva nemůže mít povahu spotřebitelskou. Soud prvního stupně neshledal přiléhavou argumentaci žalovaného, že ve vztahu ke , právnická osoba, . vystupoval jako slabší smluvní strana, neboť od osoby s , Anonymizováno, , která mimo jiné podnikala v oboru „, Anonymizováno, “ a v oboru „, Anonymizováno, “, což jsou obory, v nichž je užití směnek zcela běžné, lze důvodně očekávat, že jisté, alespoň elementární znalosti z oblasti směnečného práva má. Vzhledem k tomu, že žalovaný ve vztahu k remitentovi směnky nevystupoval jako spotřebitel, ale jako podnikatel, je podle soudu prvního stupně nutno odmítnout i námitku neplatnosti směnečné dohody s odkazem na § 39 a § 56 odst. 1 a 3 písm. k/ obč. z. Námitky žalovaného tak nejsou způsobilé zprostit ho uložené povinnosti, a proto byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Výrok o nákladech námitkového řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého přiznal úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu ve výši odpovídající odměně advokáta, režijním paušálům a náhradě za daň z přidané hodnoty.4. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání, ve kterém navrhl jeho změnu tak, že směnečný platební rozkaz bude zrušen a žalovanému bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, příp. zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Setrval na tom, že si absolutně není vědom, že by kdy předloženou směnku podepsal, a namítl, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce bylo na žalobkyni. Podle žalovaného měl být v řízení na návrh žalobkyně zpracován znalecký posudek z oboru písmoznalectví, v jehož rámci by bylo zkoumáno, zda se skutečně jedná o vlastnoruční podpis žalovaného, jak žalobkyně tvrdí. To se však nestalo a tedy otázka pravosti podpisu na směnce zůstala nevyřešená. Pro závěr, že podpis na směnce je vlastnoručním podpisem žalovaného, tak neměl soud prvního stupně odpovídající opory a jeho skutkový závěr v tomto směru je minimálně předčasný. Žalovaný soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně posoudil i další námitky jím vznesené, které v podaném odvolání zopakoval. Opětovně poukázal na to, že po více než osmnácti letech je důvodné a logické se domnívat, že dohoda o vyplnění blankosměnky ve skutečnosti ani neexistuje, a opětovně namítl, že smlouva o úvěru byla smlouvou spotřebitelskou, neboť úvěr mu byl poskytnut čistě za účelem jeho osobní potřeby jakožto fyzické osoby. V té souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 9 Cmo 122/2013, a uzavřel, že případná směnečná dohoda, jejíž existenci žalobkyně ani nikterak nepředkládá, by i v případě prokázání její existence byla pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 a 3 písm. k/ obč. z. ve smyslu § 39 téhož zákona neplatná. Pokud tento právní závěr soud prvního stupně nereflektoval, je napadený rozsudek dle názoru žalovaného zjevně nesprávný.5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení proti žalovanému. Uvedla, že pravost podpisu žalovaného na směnce byla prokázána jinými důkazy a tedy zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví by bylo nadbytečné a jen by bezúčelně zvyšovalo náklady řízení. V průběhu dokazování nebyla žalovaným zpochybněna pravost jeho podpisu na smlouvě o zřízení a vedení běžného účtu ze dne 5. 6. 2003 a na směnečném vyplňovacím prohlášení z téhož dne. Při podpisu obou těchto dokumentů byla přitom totožnost žalovaného ověřena z jeho občanského průkazu. Tvrzení žalovaného o neúplnosti skutkových zjištění stran namítané nepravosti podpisu na směnce tak neobstojí. Pokud jde o dohodu o vyplnění blankosměnky, tuto žalobkyně soudu předložila, byť tak nebylo její povinností, neboť tvrdit a prokazovat, že blankosměnka byla vyplněna v rozporu s touto dohodou, bylo povinností žalovaného. K postavení žalovaného při uzavření smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu žalobkyně setrvala na tom, že žalovaný v daném vztahu vystupoval zcela evidentně jako podnikatel a nikoli jako spotřebitel. Namístě je tak aplikace ustanovení čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového v tom smyslu, že žalovaný nemůže vůči žalobkyni činit námitky zakládající se na jeho vlastních vztazích k dřívějšímu majiteli směnky. Žalobkyně se po