6 Cmo 318/2020-260 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze uvedeným usnesením zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady účastníka (dále též , adresa, /jednota) konané dne 30. 6. 2014 a navrhovatelce uložil povinnost zaplatit účastníkovi na náhradu nákladů řízení 32 912 Kč. Jedná se již v pořadí o druhé zamítavé rozhodnutí, když předcházející rozhodnutí ze dne 18. 5. 2016 odvolací Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 14 Cmo 296/2016 ze dne 22. 11. 2017 potvrdil a navrhovatelce (dále též ČOS) uložil povinnost zaplatit účastníkovi náklady odvolacího řízení 8 228 Kč. Tato rozhodnutí soudu I. stupně a odvolacího soudu k dovolání navrhovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2020 č. j. 27 Cdo 1644/2018-164 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.2. Podle názoru Nejvyššího soudu není pobočný spolek, , adresa, , členem hlavního spolku, navrhovatelky, nýbrž je jeho pouhou organizační jednotkou, a právo vystoupit z hlavního spolku podle § 215 odst. 1 o. z. mu tedy nesvědčí. Pobočný spolek se zřizuje stanovami hlavního spolku, a proto se na něho nevztahují ustanovení o členství ve spolku a tedy ani o zániku členství. Nejvyšší soud vychází z právní úpravy, dle níž pobočný spolek je právnickou osobou s tzv. odvozenou subjektivitou, jeho právní osobnost je odvozena od právní osobnosti hlavního spolku, může mít práva a povinnosti a nabývat je v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku. Z toho dovozuje, že pobočný spolek nemůže vystoupit z hlavního spolku a stát se samostatným spolkem svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Pro další řízení tak Nejvyšší soud uložil nižším soudům vypořádat se s otázkou, zda valná hromada pobočného spolku , adresa, přijala napadené usnesení v záležitosti, o které měla podle stanov hlavního spolku působnost rozhodnout. A pokud tomu tak nebylo, tak se hledí na takové usnesení, jako by nebylo přijato, uvádí Nejvyšší soud v závěru odůvodnění rozhodnutí.3. Soud I. stupně v novém řízení částečně zopakoval a doplnil dokazování předloženými listinami, zejména zakládacími listinami, stanovami z 1992 a 2014, výpisy ze spolkového rejstříku, pozvánkou, prezenční listinou a zápisem z předmětné valné hromady , adresa, , přijatými rozhodnutími a oznámením navrhovatelce o vystoupení ze spolku, dále vycházel z předcházejících rozhodnutí ve věci a odkázal na citovaná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu. Podle pokynu Nevyššího soudu ve zrušovacím usnesení se zabýval otázkou, zda valná hromada pobočného spolku přijala napadené usnesení v záležitosti, o které měla podle stanov hlavního spolku působnost rozhodnout. K tomu uvedl, že určují-li stanovy (čl. 7.6.5), aby na valné hromadě byly projednány i záležitosti jiné, může takovou jinou záležitostí nepochybně být i vystoupení účastníka z ČOS (navrhovatelky), zejména když vystoupení, ukončení činnosti v ČOS výslovně připouští čl. 7.12 stanov.4. Soud I. stupně tak uzavřel, že podle stanov ČOS byla valná hromada , adresa, oprávněna, tedy měla působnost, rozhodovat o svém vystoupení z ČOS, a že valná hromada pobočného spolku tak přijala napadené usnesení v záležitosti, o níž byla oprávněna rozhodovat. Poukázal dále na rozpor mezi rozhodnutím Nejvyššího soudu v předmětné věci, podle něhož pobočný spolek nemůže vystoupit z hlavního spolku svým jednostranným právním jednáním, ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak, s dosavadní judikaturou, podle níž organizační jednotky, nyní pobočné spolky, mají právo svobodně vystoupit z občanského sdružení, nyní spolku, a stanovy nemohou tomuto právu bránit tím, že předpokládají pouze zánik základní organizace. K tomu soud I. stupně dále srovnává předchozí právní úpravu dle zákona o sdružování občanů, která byla v nezměněném smyslu přenesena i do nového občanského zákoníku, podle jehož § 215 odst. 1 nikdo nesmí být nucen k účasti ve spolku a nikomu nesmí být bráněno vystoupit z něho, což je v souladu s čl. 20 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.5. Podle soudu I. stupně tedy pobočný spolek může vystoupit ze spolku hlavního, neboť nikdo nesmí být k účasti ve spolku nucen a nikomu nesmí být bráněno ze spolku vystoupit, což umožňuje jak Listina a zákon, tak i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Poukázal na to, že základním principem spolkového práva je právo na svobodné sdružování, které má dvě roviny, jež spolu neoddělitelně souvisí, totiž právo se svobodně sdružovat a tak i právo svobodně se nesdružovat, neboť nikdo nesmí být nucen proti své vůli být členem jakéhokoli spolku. Nemožnost vystoupit ze spolku by byla, dle soudu I. stupně, v příkrém rozporu s právem na svobodné sdružování, neboť spolky, dříve občanská sdružení, jsou založeny na zásadě dobrovolnosti, která v sobě zahrnuje i možnost vystoupení ze spolku. K tomuto závěru byl soud I. stupně veden též úvahou, že pobočný spolek je právnickou osobou, která je vybavena členskou základnou a disponuje majetkovou autonomií, též přihlédl k historii a specifikům sokolského hnutí, které vzniklo v 19. století iniciativou jednot zdola a teprve následně byla ustavujícím valným sjezdem 24. 3. 1889 zřízena ČOS. Soud I. stupně tak trvá na tom, že jestliže již existující jednoty vstoupily do ČOS, nelze těmto jednotám, nyní pobočným spolkům ve vystoupení bránit. , adresa, tedy učinil své rozhodnutí o vystoupení z ČOS svobodně v souladu s právními normami a neporušil tím ani stanovy, přestože možnost vystoupení výslovně neupravují.6. Z těchto všech uvedených důvodů soud I. stupně návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady zamítl, o nákladech řízení pak rozhodl podle výsledku řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšnému účastníkovi přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení v rozsahu dle uvedené specifikace.7. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podala navrhovatelka odvolání a navrhla jeho změnu, trvá na určení, že usnesení valné hromady , adresa, ze dne 30. 6. 2014 o jeho vystoupení jako pobočného spolku z hlavního spolku, navrhovatelky, je neplatné pro rozpor se stanovami navrhovatelky, popř. navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále požaduje náhradu nákladů řízení. Soudu I. stupně především vytýká, že nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený ve zrušovacím rozhodnutí. Nesouhlasí s názorem soudu I. stupně, že účastník nevznikl založením ve stanovách spolku jako jeho organizační jednotka, ale vznikl jako samostatný právní subjekt ještě před samotným vznikem navrhovatelky. Podle navrhovatelky doba vzniku účastníka ani navrhovatelky není podstatná, neboť pobočný spolek, účastník, se stal součástí spolku hlavního, navrhovatelky, zcela dobrovolně a dobrovolně se rozhodl podřídit zejména stanovám hlavního spolku. Podle Nejvyššího soudu se v případě účastníka jedná pouze o organizační složku spolku hlavního a soud I. stupně opětovně zaměňuje a slučuje pojem členství s pojmem pobočný spolek, když stále nesprávně vychází z toho, že pobočný spolek je členem hlavního spolku. Podle § 3045 odst. 1 o. z. se sdružení podle zák. č. 83/1990 Sb. považují za spolky a organizační jednotky sdružení způsobilé jednat svým jménem se považují za pobočné spolky. Podle navrhovatelky tak soud I. stupně opakovaně vykládá ustanovení občanského zákoníku v rozporu s úmyslem zákonodárce a nyní i závazným právním názorem Nejvyššího soudu.8. , adresa, ve vyjádření k odvolání navrhovatelky navrhl potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně, které považuje za věcně a právně správné, dále požaduje náhradu nákladů odvolacího řízení. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pobočný spolek není členem hlavního spolku a že ze spolku nemůže vystoupit, neupravují-li stanovy jinak, nelze chápat jako zobecňující, platící pro všechny případy stejně, bez přihlédnutí ke konkrétním skutečnostem případu. Zde poukazuje na historii sokolského hnutí a vznik jednot zdola, když , adresa, vznikl 10. 6. 1888 a v srpnu téhož roku se začlenil do župy, zatímco navrhovatelka vznikla následně až 24. 3. 1889 dobrovolným rozhodnutím jednot sdružených do žup. Podle stanov z roku 1922, které byly čteny u soudu I. stupně, mohla jednota z navrhovatelky vždy vystoupit. Dále účastník poukazuje na dosavadní judikaturu dovolacího soudu a na jeho rozhodnutí v této věci, které je v rozporu s dosavadní judikaturou, je nepředvídatelné a zcela opačné, než jeho rozhodnutí v obdobné věci, a pro účastníka tak zcela překvapivé. Při přijetí rozhodnutí valné hromady v 2014 o vystoupení z navrhovatelky vycházel účastník z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, která vystoupení umožňovala. Dovolacímu soudu pak vytýká, že posvětil kolektivistický přístup navrhovatelky a nepřiměřeně upřednostnil její nadřazenost. Rozhodnutí dovolací soudu se navíc absolutně nevypořádalo se svými předchozími a protichůdnými závěry a nevysvětlilo, proč je názor najednou zcela opačný, když dosavadní a nová právní úprava podle občanského zákoníku zcela shodně vychází ze základního práva na svobodu sdružování. Dále účastník poukazuje na to, že v nových stan