7 Cmo 104/2022-21 — Vrchní soud v Praze

1. Žalobou ze dne 20. 12. 2019 se navrhovatel označený jako žalobce domáhal vůči účastníkovi řízení č. 1 a č. 2, které označil jako žalované, určení, že žalobce je společníkem žalované č. 2 s obchodním podílem ve výši 50%. Současně se domáhal určení, že rozhodnutí žalovaného č. 1 jako jediného společníka v působnosti valné hromady žalované č. 2 ze dne 17. 10. 2019 nemá žádné právní účinky.2. Pravomocným usnesením ze dne 9. 1. 2020, č. j. 77 Cm 266/2019-8 soud prvního stupně vyloučil k samostatnému projednání řízení o určení, že rozhodnutí účastníka č. 1 jako jediného společníka v působnosti valné hromady účastnice č. 2 ze dne 17. 10. 2019 nemá žádné právní účinky.3. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně rozhodl tak, že se řízení přerušuje podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 77 Cm 266/2019 o určení, že navrhovatel v této věci je společníkem obchodní společnosti , Jméno advokáta C, ., IČO , IČO advokáta C, . Usnesení není odůvodněno.4. Do tohoto usnesení podal včasné odvolání navrhovatel, ve kterém namítá, že v tomto řízení není důvod pro přerušení řízení, když je vedeno o určení tzv. nicotnosti usnesení valné hromady, zatímco řízení sp. zn. 77 Cm 266/2019 je vedeno o určení vlastnictví. S argumenty uvedenými v návrhu a opětovně v odvolání se dle odvolatele bude muset soud prvního stupně vypořádat bez ohledu na osud řízení vedeného pod sp. zn. 77 Cm 266/2019. Odvolatel považuje napadené usnesení za zbytečné a nesprávné i vzhledem k tomu, že v řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady soud o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí se na něj, jako by nebylo přijato, rozhoduje i bez návrhu. V posledku odkázal odvolatel na právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016. S ohledem na shora uvedené odvolatel navrhuje, aby odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se řízení nepřerušuje.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že napadené usnesení přezkoumat nelze.6. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.7. Podle § 169 odst. 2 o. s. ř. vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.8. Usnesení o přerušení řízení, právě tak jako usnesení, jímž soud návrh na přerušení řízení zamítl, není usnesením o vedení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 837/2001 veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dle právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1306/2021 veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách „Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí do značné míry na úvaze soudu a musí odrážet okolnosti konkrétního případu.“ V odůvodnění je uvedeno, že „Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dostupném na www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu), vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Stejný závěr přitom vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, na jehož závěry odkazují dovolatelé. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám, podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení, spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013 (uveřejněné pod č. C 13 683 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3765/2015, které zmiňují dovolatelé, ale i mnohá další]. Z uvedeného vyplývá, že posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí do značné míry na úvaze soudu a musí odrážet okolnosti konkrétního případu.“9. Napadené usnesení jakékoliv posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu postrádá. Je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.10. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadené usnesení zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm si soud prvního stupně nejprve vyjasní otázku účastenství v řízení podle § 6 odst. 1 ve spojení s § 85 písm. a) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, když řízení v dané věci je řízením ve statusové věci právnické osoby.11. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).