7 Cmo 106/2021-115 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodl tak, že žaloba na určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy Společnosti ze dne 58. 12. 2019 formou notářského zápisu notářky , tituly před jménem, , fyzická osoba, sp. zn. , Anonymizováno, se zamítá (výrok I), že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) plnou náhradu nákladů řízení, jejíž výše činí 14 526,23 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované 1) /výrok II/, a že žalobkyně a žalovaný 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Žalobou doručenou soudu dne 18. 3. 2020 se žalobkyně – společnice žalované 1) – domáhala určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy ze dne 5. 12. 2019 (dále i jen „Dohoda“) uzavřené ve formě notářského zápisu žalovanými jakožto společníky společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , Adresa žalované, (dále i jen „Společnost“). Dohodou byl změněn článek 7 společenské smlouvy Společnosti tak, že namísto původního ujednání o usnášeníschopnosti valné hromady v případě, jsou-li přítomni společníci s prostou většinou hlasů, byla zakotvena do společenské smlouvy nutnost přítomnosti společníků, kteří mají 100 % všech hlasů, a namísto původního ujednání o rozhodování valné hromady prostou většinou hlasů přítomných společníků byla zakotvena do společenské smlouvy nutnost rozhodnutí valné hromady všemi hlasy společníků, a dále do ní byl nově vložen článek 9, podle kterého byl opatrovníkem společnosti jmenován , tituly před jménem, , fyzická osoba, , narozený , Anonymizováno, , bytem , adresa, .3. Žalobkyně je toho názoru, že u této žaloby není třeba naléhavý právní zájem tvrdit a prokazovat, jelikož Dohoda obou společníků podle § 147 odst. 1 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále z. o. k.“) je ekvivalentní k rozhodnutí valné hromady Společnosti o změně společenské smlouvy, kde tvrzení a prokazování právního zájmu na určení neplatnosti není zapotřebí. Jestliže by se ale soud s tímto názorem žalobkyně neztotožnil, tak naléhavý právní zájem na určení neplatnosti Dohody žalobkyně dovozuje z toho, že jiný právní prostředek k prosazení svého právního zájmu nemá k dispozici, protože se rozsudkem o žalobě odstraní stav nejistoty o tom, jakým způsobem mají být řízeny vnitřní poměry Společnosti, a protože rozsudek vydaný na základě žaloby bude finálním řešením sporu, neboť se jím budou řídit vnitřní poměry Společnosti a bude sloužit pro rejstříkový soud jako podklad pro výmaz Dohody ze sbírky listin obchodního rejstříku. Důvody neplatnosti Dohody spočívají dle žalobkyně v tom, že žalovanou 1) měli zastupovat dva jednatelé, nikoliv jen jeden - , fyzická osoba, - jak se stalo. A dále v tom, že Dohoda odporuje dobrým mravům, jelikož jí byl vědomě a úmyslně prakticky zcela znehodnocen podíl žalované 1) ve Společnosti o velikosti 67 %, s nímž je spojeno 670 hlasů.4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:- žalobkyně je s podílem 49 % společníkem žalované 1), a že žalovaná 1) a žalovaný 2) jsou s podíly 67 % a 33 % společníky Společnosti,- žalovaná 1) a žalovaný 2) uzavřely Dohodu o obsahu, jak tvrdila žalobkyně v žalobě, a jak je uveden v bodě 1. odůvodnění jeho rozsudku.5. Poté soud prvního stupně učinil závěr, že žalobou předjímaný výrok by se týkal nejen účastníků dohody, ale i Společnosti samotné (rozhodování valné hromady a jednání opatrovníka). Účast Společnosti v řízení o určení neplatnosti Dohody je tudíž nezbytná. V opačném případě by podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nebyla výrokem vydaného rozsudku vázána. Rozsudek by tedy neřešil to, čeho se žalobkyně domáhá. V tomto kontextu soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4007/2018 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 Cmo 546/2016. Jelikož žalobkyně nezažalovala všechny požadovaným určením dotčené osoby, není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014. Pro nedostatek právního zájmu proto soud žalobu zamítl a uvedl, že zamítnutí žaloby z tohoto důvodu bránilo přezkoumání žaloby po stránce věcné, neboť takový přezkum je naléhavým právním zájmem podmíněn (odst. 8 napadeného rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně dle ust. § 142 odst. 1o. s. ř., neboť žalovaní byli v řízení úspěšní. Výši náhrady nákladů řízení žalované 1), které jí vznikly zastoupením advokátem, určil dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále i jen „AT“) částkou 14 526,23 Kč; k jejímuž zaplacení zavázal žalobkyni. Výrok III. rozsudku týkající se náhrady nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) odůvodnil dále tím, že žalovanému 2) v řízení žádné náklady nevznikly.6. Proti výrokům I. a II. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala, že předmětem řízení není přezkum usnesení valné hromady obchodní společnosti, kde je logická účast obchodní společnosti, jejíž valná hromada přijala rozhodnutí, ale přezkum klasického soukromoprávního jednání dvou subjektů. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, v souladu s níž označila žalované jako jediné účastníky řízení na straně žalované, protože pouze tito byli smluvními stranami Dohody o změně společenské smlouvy. Dle odvolatelky se judikatura zmiňovaná soudem prvního stupně na danou věc nevztahuje, a ani z ní nevyplývají závěry soudem prezentované. Odvolatelka má za to, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž závaznost rozsudku o ručení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy ve smyslu ust. § 159 odst. 1 o. s. ř. zde nehraje roli. Společnosti a její existence se nedotkne. Společnost sama nerozhoduje o změně společenské smlouvy ani o její podobě; je plně odkázána na vůli jejích společníků. Proto odvolatelka má za to, že Společnost se nemusí účastnit řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy. Dále uvedla, že soud prvního stupně se naléhavým právním zájmem žalobkyně na jí požadovaném určení fakticky nezabýval. Vzhledem k výše uvedenému odvolatelka navrhuje, aby odvolací soud zrušil rozsudek prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení a uplatnila náhradu nákladů odvolacího řízení.7. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná 1) tak, že žalobkyně nesprávně vymezila okruh účastníků, neboť žalovanou měla být i Společnost, pro kterou by mělo být závazné i rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud by soud dospěl k závěru, že Dohoda je neplatná. V opačném případě by byla porušena zákonná pravidla pro přezkum vůle valné hromady, když předmětem Dohody byla legitimní úprava vnitřních poměrů Společnosti prostřednictvím změny společenské smlouvy, která přísluší rovněž valné hromadě v rámci její zákonné působnosti. Nadto žalovaná uvedla, že žaloba není důvodná ani po věcné stránce. Dle ní žalobkyně neuvedla, proč by určení neplatnosti Dohody mělo převážit nad zájmy Společnosti na právní jistotě v jejích vnitřních poměrech (§ 191 z. o. k. ve spojení § 260 o. z.). Proto žalovaná 1) navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalované, k rukám jejího právního zástupce, náklady řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Náklady odvolacího řízení žalované 1) sestávají z odměny jejího zástupce za poskytnuté 2 úkony právní služby, z náhrady hotových výdajů (2 x paušál), z náhrady cestovních výdajů (doloženo technickým průkazem), z náhrady za promeškaný čas a z 21% DPH (doloženo potvrzení o registraci).8. Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně dle ust. § 212 a násl. o. s. ř. i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212 a odst. 1 a 5, § 205 odst. 2 o. s. ř.), a to i jeho výrok III, který je výrokem závislým na napadeném výroku I [§ 212 písm. a) o. s. ř.], a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.9. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.10. Předně odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se naléhavým právním zájmem žalobkyně na předmětném určení zabýval dostatečně, a rozsudek soudu prvního stupně proto netrpí žalobkyní namítanou vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých zjištění vycházel, jakými úvahami se řídil, z jaké právní úpravy vyšel, a proti tomu i odvolatelka brojí. Ke kritériím přezkoumatelnosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Usnesení soudu prvního stupně je tedy přezkoumatelné.11. Odvolací soud vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která má za dostatečná a s nimiž se ztotožňuje, a na něž pro stručnost odkazuje (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011). Odvolací soud sdílí rovněž jeho právní závěr