7 Cmo 67/2022-770 — Vrchní soud v Praze

1. Vrchní soud v Praze zrušujícím usnesením ze dne 22. 11. 2021, č. j. 7 Cmo 53/2020-748, 7 Cmo 54/2020 mimo jiné uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval námitkou příslušnosti soudů České republiky, kterou vznesla účastnice 1), a to vzhledem k tomu, že ve Slovenské republice, kde si návrh na zahájení řízení i osobně převzala, bydlí.2. Městský soud v Praze usnesením uvedeným v záhlaví zamítl návrh na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů. V odůvodnění uvedl, že v tomto případě by soud na argumentaci nepříslušnosti českých soudů mohl přistoupit, pokud by neshledal, že je zde dána výlučná pravomoc dle oddílů 2 až 7 Nařízení Brusel I Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I Brusel I“). K projednání daného sporu je nicméně soud příslušný podle čl. 24 nařízení Brusel I Brusel I, jelikož právní zástupce účastnice 1) v žádném z prvních úkonů ve věci, tj. k vyjádření k návrhu z 18. 8. 2011, doplnění ze dne 9. 12. 2011 a v duplice z 12. 5. 2012 ani na prvním jednání konaného dne 22. 5. 2012 námitku nedostatku pravomoci českých soudů nevznesl.3. Proti tomuto usnesení podaly účastnice včasné odvolání, v jehož doplnění ze dne 25. 3. 2022 uvedly, že vzhledem k tomu, že v průběhu řízení docházelo ke změně předmětu řízení, nelze klást účastnici 1) za vinu, že nevznesla včas námitku nedostatku soudní pravomoci, neboť z důvodu nejistoty, co je předmětem řízení, tuto námitku ani vznést nemohla. Nemohla tak být založena pravomoc českých soudů dle č. 24 nařízení Brusel I Brusel I tím, že účastnice nevznesla námitku pravomoci českých soudů a dostavila se k jednání soudu. Dále odvolatelky namítaly nepřezkoumatelnost usnesení pro nesrozumitelnost, když soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nijak nevysvětlil, zda se bude dále zabývat dalšími procesními námitkami účastnic. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně pouze konstatuje, že se návrh na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů zamítá, avšak odvolatelky uvedly, že žádný takový návrh na zastavení řízení nebyl podán ani z jejich strany, ani ze strany navrhovatele. Dle odvolatelek též soud nesprávně posoudil splnění podmínek řízení, neboť k nim dle ust. § 103 o. s. ř. přihlíží kdykoliv za řízení, přičemž pravomoc je pak jednou z nich a její nedostatek je neodstranitelný. Závěrem uvedly, že vzhledem k tomu, že ve věci bylo nutné zkoumat některý z aspektů podmínek řízení dle nařízení Brusel I Brusel I, měl je soud dle ust. § 5 o. s. ř. o možnosti založení příslušnosti soudu dle č. 26 nařízení Brusel I Brusel I poučit, což se nestalo. S ohledem na výše uvedené navrhují, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozhodne o nedostatku pravomoci českých soudů.4. K odvolání se vyjádřil navrhovatel podáním ze dne 31. 3. 2022, ve kterém k námitkám odvolatelek uvedl, že žalobu podanou v roce 2011 nijak během sporu neměnil; předmět sporu je stále stejný. Dále uvedl, že účastnice nepříslušnost českých soudů namítly, a že poučení o možnosti nedostavení se k soudu je zcela za hranou poučovací povinnosti soudů, a to zejména v případě, že jsou účastnice po celou dobu zastoupeny advokátem. Bez ohledu na výše uvedené má navrhovatel za to, že český soud je v této věci příslušný i dle ust. čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I Brusel I a ust. § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., jak již vyslovil Vrchní soud v usnesení ze dne 22. 11. 2021, č. j. 7 Cmo 53/2020-748. V posledku navrhovatel konstatuje, že i účastnice 1) má a měla i bydliště v ČR, když ho měla po nějakou dobu sporu zapsáno i v obchodním rejstříku, a to na adrese , adresa, . Nicméně zde účastnice 1) má a musí mít nejen bydliště formálně, ale i fakticky jakožto aktuální členka představenstva a zaměstnankyně účastnice 2). Navrhovatel proto navrhuje, aby odvolací soud odvolání zamítl, napadené usnesení potvrdil a aby bylo v řízení řádně pokračováno.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně dle ust. § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.6. Jelikož jsou Česká republika, Slovenská republika a Itálie členskými státy Evropské unie a návrh byl podán dne 17. 5. 2011., řídí se určení mezinárodní příslušnosti dle pravidel upravených v nařízení Brusel I Brusel I.7. Podle čl. 3 odst. 1 nařízení Brusel I Brusel I osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.8. Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I Brusel I osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.9. Podle čl. 24 nařízení Brusel I Brusel I není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení Brusel I, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.10. Podle čl. 25 nařízení Brusel I Brusel I soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž má na základě článku 22 výlučnou příslušnost soud jiného členského státu.11. Podle čl. 60 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I Brusel I pro účely tohoto nařízení Brusel I se v případě společností nebo jiných právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob „bydlištěm“ rozumí místo, kde má tato osoba své sídlo.12. Z obchodního rejstříku vedeného pro společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „Společnost“) Městským soudem v Praze pod sp. zn. B 349 (veřejnosti dostupný na www.justice.cz) odvolací soud zjistil, že Společnost /účastnice 2)/ má a vždy měla sídlo v České republice.13. Podle článku 25 nařízení Brusel I Brusel I zkoumá soud pravomoc českých soudů ex offo pouze u výlučné příslušnosti dle článku 22. Předmět tohoto sporu o určení, zda byl , Jméno advokáta B, , nar. , Datum narození advokáta B, ke dni své smrti jediným akcionářem Společnosti a o určení velikosti jeho akcionářského podílu však do výlučné příslušnosti nespadá, a proto se soud zabývá pravomocí českých soudů pouze při vznesené námitce.14. Odvolací soud z podání účastnic ze dne 20. 12. 2019 zjistil, že vznesly námitku nedostatku pravomoci českých soudů. Soud prvního stupně byl tudíž povinen se jí zabývat (§ 103 o. s. ř. ve spojení s ust. § 104 odst. 1 o. s. ř.).15. Článek 2 nařízení Brusel I upravuje základní pravidlo mezinárodní příslušnosti, jímž je bydliště žalovaného. Bydlištěm právnických osob se dle Nařízení Brusel I rozumí sídlo. Článek 3 Nařízení Brusel I však ustanovuje, že osoby s bydlištěm na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány na základě pravidel stanových v oddílech 2 až 7. V oddílu 2 čl. 6 odst. 1 Nařízení Brusel I se ustanovuje, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních. Oddíl 2 kapitoly II upravuje příslušnost na výběr danou, jež dává žalobci možnost zvolit kromě soudu příslušného dle článku 2 i jiný, z jeho pohledu vhodnější soud. Příslušnost na výběr daná je založena na vztahu mezi sporem a soudem odlišným od soudu žalovaného, což ospravedlňuje tuto příslušnost z důvodů souvisejících s řádným výkonem spravedlnosti a efektivitou řízení. Lze ji využít jen tehdy, má-li žalovaný bydliště v členském státě, odlišném od státu fóra, tedy z našeho hlediska na území jiného členského státu než v České republice.16. Odvolací soud shledal, že Společnost – účastnice 2) má sídlo v České republice a o spojitosti právních nároků v tomto řízení není pochyb, když právní nárok uplatněný navrhovatelem předmětným návrhem na určení§ 80 písm. c) o. s. ř., vyjádřený v jeho petitu, je vůči oběma účastnicím řízení totožný. Navrhovatel tak měl volbu, ke kterému soudu – českému či slovenskému, návrh podá.17. Protože navrhovatel podal návrh u českého soudu podle sídla Společnosti – účastnice 2), dospěl odvolací soud ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že v této věci je dána pravomoc českých soudů. Ta je ale dána dle čl. 6 odst. 1 Nařízení Brusel I, neboť určení příslušnosti podle čl. 24 nařízení Brusel I se zde neužije, jelikož je dána příslušnost soudu již podle jiných ustanovení tohoto nařízení.18. Nad rámec uvedeného, ačkoliv to pro tuto věc není ro