9 Cmo 38/2022-88 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem coby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 26. ledna 2022 č. j. 61 Cm 51/2021-49 tak, že „Řízení se zastavuje.“ (výrok I.), „Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 600 Kč k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta, do tří dnů od právní moci usnesení.“ (výrok II.), „Žalobci se vrací z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu částka 1 000 Kč.“ (výrok III.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalobou doručenou soudu dne 25. května 2021 se domáhal žalobce poskytnutí zápisů z představenstva žalovaného a náhrady nákladů řízení. Podáním doručeným soudu dne 23. prosince 2021 vzal žalobce v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že nakonec žalovaný, po výzvě soudu k vyjádření k žalobě, umožnil žalobci nahlédnout do příslušných spisů a pořídit si kopie. Žalobce má za to, že návrh byl vzat výlučně pro chování žalovaného a byl podán zcela důvodně, neboť žalovaný poskytl součinnost až po podání žaloby. Proto žalobci náleží plná náhrada nákladů řízení, neboť nezavinil, že řízení bude zastaveno. Výrok I. odůvodnil soud prvního stupně § 96 o. s. ř. a o nákladech řízení soud rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., a přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení účelně vynaložených k uplatnění svého práva s tím, že řízení bylo zastaveno pro chování žalovaného, neboť žalovaný poskytl žalobci zápis z jednání představenstva po podání žaloby, která byla podána důvodně. Náklady řízení vyčíslil soud prvního stupně na 14 600 Kč a tvoří jej náhrada soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a náhrada nákladů za zastoupení advokátem ve výši 13 600 Kč (4 úkony právní pomoci po 3 100 Kč), 4 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále soud uvedl, že daň z přidané hodnoty ve výši 21 % nelze přiznat, neboť právní zástupce žalobce měl platnou registraci k DPH do 1. prosince 2021.2. Proti usnesení soudu prvního stupně jen ohledně náhradově nákladového výroku II. podal žalovaný odvolání. V odvolání brojil proti tomu, že odvoláním napadený výrok „se jeví být nesprávným, jelikož nevyhodnocuje v procesním směru faktický úspěch/neúspěch ve věci a zároveň nereflektuje šikanozní charakter žalobního návrhu samotného.“ Dále namítl neúčelnost jednotlivých úkonů právní služby. Zmínil, že žalobce je osobou, která vede vůči žalovanému systematicky velké množství soudních sporů, které vede čistě za účelem zisku v podobě vlastní propagace a nákladů soudního řízení. Účelnost vynaložených nákladů, tím spíše v typově obdobných sporech, které žalobce systematicky vede, se jeví diskutabilní. Tím spíše za situace, kdy jsou přiznány 4 plné úkony právní služby, ačkoli se mohlo maximálně (pokud by byl nárok přiznán) jednat o úkony 3 (příprava a převzetí (1), předžalobní výzva (0,5), návrh ve věci samé (1) a zpětvzetí (0,5)). Pokud jde o rozsah náhrady nákladů, ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje pravidlo, dle nějž jsou hrazeny toliko náklady "potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva". Zákon tímto způsobem zakotvuje institut účelnosti vynaložených nákladů, jenž slouží jako formální záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1942/12 ze dne 26. listopadu 2013 (N 198/71 SbNU 353)]. Toto pravidlo se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (tj. odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Z hlediska těchto nákladů je přitom nutno zkoumat jednak samotnou nezbytnost právního zastoupení [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. července 2012 (N 132/66 SbNU 61), sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. prosince 2014 (N 229/75 SbNU 557), sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. února 2015 (N 36/76 SbNU 503) či sp. zn. ÚS 3916/14 ze dne 12. dubna 2016 (N 62/81 SbNU 81)], a jednak účelnost jednotlivých úkonů právní služby [srov. nález sp. zn. II. ÚS 736/12 ze dne 2. října 2013 (N 171/71 SbNU 35)]. V dané souvislosti Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval základní ústavněprávní limity činnosti obecných soudů při řešení otázky náhrady nákladů řízení úspěšného účastníka řízení zastoupeného advokátem [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. července 2012 (N 132/66 SbNU 61), sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. března 2012 (N 68/64 SbNU 767) nebo sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. května 2012 (N 103/65 SbNU 423)]. S ohledem k uvedenému pak odvolatel navrhl, aby odvoláním napadený výrok byl změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.3. K odvolání se vyjádřil též žalobce, který dovozoval z plné moci datované dnem 21. 3. 2022 pro , Jméno advokáta B, , že není řádnou plnou mocí, pročež by mělo být odvolací řízení zastaveno.4. K tomu odvolací soud uvádí, že odvolací soud vyšel z jiné plné moci pro , Jméno advokáta B, , než proti které brojil žalobce, a to z plné moci udělené advokátovi , Jméno advokáta B, dne 8. 6. 2021 (na č.l. 57), jíž posoudil odvolací soud jako řádnou, stejně jako soud prvního stupně (č.l. 58 - předkládací zpráva a vyjádření soudce).5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (výroku II.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen kvůli nesprávnému výpočtu náhrady nákladů řízení.6. Předně odvolací soud k odvolací námitce „nevyhodnocení v procesním směru faktického úspěchu/neúspěchu“ odvolací soud zdůrazňuje, že tato námitka je zcela nedůvodná, neboť zásada vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. hovořící o úspěchu účastníka, jemuž soud přizná náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování práva, proti účastníku, který úspěch neměl, jinak řečeno zásada úspěchu, je aplikovatelná pouze za předpokladu, že bylo ve věci meritorně rozhodnuto. Z toho vyplývá, že pakliže nebylo ve věci meritorně rozhodnuto, tedy nebyla-li věc vůbec soudem posouzena a rozhodnuta, nelze učinit závěr o tom, který z účastníků byl ve věci úspěšný. V daném případě, a to není ani sporné, vůbec k meritornímu projednání a rozhodnutí věci nedošlo, neboť žalobce vzal žalobu zpět, tudíž došlo k zastavení řízení. Při zastavení řízení je soud povinen rozhodnout o náhradě nákladů řízení, přičemž se uplatňuje ustanovení § 146 o. s. ř. V ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jež na daný případ dopadá, se uplatňuje nikoliv zásada úspěchu, ale zásada procesního zavinění - viz níže rozvedeno podrobněji.7. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. „Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalované (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).“8. Obecně (především ve sporném řízení - nikoliv však výlučně) platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pokud soud zastavuje řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Přitom platí, že zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Ke shodným závěrům ostatně dochází i odborná právní teorie prezentovaná v komentářové literatuře: „Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku.“ - viz komentář k § 146 in Drápal,L.,Bureš,J., a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1.vydání. Praha : C.H.Beck, 2009, 1600 s.). Tento závěr zastává též Ústavní soud - viz jeho usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp.zn. IV. ÚS 2377/21: „Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky vztahující se k zaviněnému zastavení řízení zdůrazňuje, že zavinění je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska.“ To znamená, že v případě, kdy navrhovatel vzal návrh zpět - a tudíž - nahlíženo z procesního hlediska, zavinil zastavení řízení - soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná jinému účastníkovi náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na uplatňování nebo bránění svého práva.9. Zásada procesního zavinění (vyjádřená v ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.), a potažmo hrazení nákladů řízení jinému účastníkovi, není bezvýjimečná. Neplatí, jestliže navrhovatel/žalobce vzal důvodně podaný návrh/žalobu zpět /1. podmínka/ pro chování jiného účastníka /2. podmínka/. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke zpětvzetí návrhu pro chování jiného účastníka/žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže jiný účastník/žalovaný po podání návrhu/žaloby na