12 Cmo 134/2023-48 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením nepřiznal žalované osvobození od soudních poplatků. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná podala odvolání proti rozsudku ze dne 11. 1. 2023, č. j. 37 ECm 4/2022-25 a poté, co byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 20 000 Kč, požádala podáním ze dne 15. 3. 2023 o osvobození od soudních poplatků. S odkazem na podmínky poplatkové moderace vymezené ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně předně uzavřel, že úspěšnost odvolání žalované proti rozsudku nelze v daném stadiu řízení předjímat, nelze ji tedy ani vyloučit. Nelze předem konstatovat, že podané odvolání je svévolným a zřejmě bezúspěšným bráněním práva. Pro posouzení žádosti žalované je tak rozhodné, zda je současně naplněna i druhá podmínka, tedy zda osvobození od soudních poplatků odůvodňují její majetkové poměry. Soud proto začal činit kroky nezbytné k jejich zjištění; žalovaná však přes výzvu soudu, která jí byla doručena dne 4. 4. 2023, ničeho nedoložila. Protože tak neprokázala splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, její žádosti soud nevyhověl.2. Žalovaná podala proti usnesení včasné odvolání, v němž uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci a odvolání doplní po poradě s právním zástupcem. V podání ze dne 24. 8. 2023 zopakovala, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť soud prvního stupně rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky uvedené v ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. Tím bylo zasaženo do práv žalované na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a znemožněn její přístup k soudu. Navrhla proto, aby bylo napadené usnesení změněno tak, že jí bude osvobození od soudních poplatků přiznáno, případně, aby bylo usnesení zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně.3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné.4. Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.5. Odkazované ustanovení tedy vymezuje – oproti přesvědčení odvolatelky – nikoli důvody pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, ale naopak podmínky pro jeho přiznání, které musí být splněny kumulativně. Ohledně pojmu „svévolné nebo bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva“ odvolací soud odkazuje na ustálený výklad podávaný soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož jde o takovou situaci zpravidla tehdy, je-li již ze samotných tvrzení účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování řádného nebo mimořádného opravného prostředku se pak jedná zejména tehdy, jestliže byl podán opožděně, osobou, která k němu není (subjektivně) oprávněna, nebo je-li objektivně nepřípustný, nebo jestliže (s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo), je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Pro závěr, zda jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. přitom platí v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím i v dovolacím řízení vždy shodná hlediska.6. V poměrech posuzované věci se z obsahu spisu podává, že odvolání žalované proti rozsudku ze dne 11. 1. 2023, č. j. 37 ECm 4/2022-25 bylo podáno včas, je objektivně přípustné a žalovaná je k jeho podání subjektivně legitimována, neboť jde o procesní obranu proti rozhodnutí, jímž bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. Nic dalšího, pokud jde o možnou úspěšnost odvolání, však z podání žalované ze dne 6. 2. 2023 zjistit nelze, neboť jeho obsahem je pouze obecně formulovaný nesouhlas s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Jinými slovy, odvolání proti rozsudku neobsahuje ani údaj o tom, v čem odvolatelka spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí či postupu soudu, ani z něho nevyplývá, čeho se v odvolacím řízení domáhá (§ 205 odst. 1 o. s. ř.). Absence odvolacích důvodů přitom brání nejen věcnému projednání odvolání (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), ale neumožňuje ani přijetí předběžného závěru o možné (ne)úspěšnosti tohoto opravného prostředku pro účely rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. Pokud soud prvního stupně za této situace nepostupoval podle ust. § 209 a § 43 o. s. ř., nepokusil se o odstranění vad odvolání a aniž si ujasnil, zda nejsou dány podmínky pro odmítnutí odvolání, v jejichž důsledku by odvolání nepodléhalo soudnímu poplatku (§ 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), zabýval se žádostí žalované podle ust. § 138 odst. 1 o. s. ř. (která navíc z důvodu výše uvedeného nemohla být řádně posouzena), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž její náprava nemohla být zjednána v odvolacím řízení.7. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) k dalšímu řízení, v němž bude třeba vyzvat žalovanou k odstranění vad odvolání, spočívajících v jeho neúplnosti. Teprve pokud se tak stane, bude na místě znovu posoudit, zda odvolání je či není zjevně bezúspěšné a opětovně zhodnotit i poměry žalované. Není přitom žádných pochyb o tom, že břemeno tvrzení, jakož i důkazní břemeno ohledně skutečností, které jsou rozhodné pro posouzení, zda poměry žadatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků, zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 1 Afs 5/2003, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. září 2012, sp. zn. 7 Ans 15/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 32 Cdo 3047/2014). Zásadně tedy platí, že neuvede-li žadatel o osvobození od soudních poplatků konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje důvodnost svého návrhu, či nepodaří-li se mu tyto skutečnosti prokázat, soud mu osvobození od soudního poplatku nepřizná.