14 Cmo 54/2023-170 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení o dovolání navrhovatele (chybně označovaného soudem prvního stupně jakožto „žalobce“, pozn. odvolacího soudu) ze dne 15. 9. 2020 proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 14 Cmo 172/2020-95.2. Soud prvního stupně své usnesení odůvodnil tím, že podáním ze dne 15. 9. 2020, doručeným Krajskému soudu v Praze dne 17. 9. 2020, podal navrhovatel dovolání (spojené s žalobou na obnovu řízení a žalobou pro zmatečnost) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 14 Cmo 172/2020 – 95, jímž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 73 Cm 18/2016 – 81. Soud prvního stupně vyzval navrhovatele usnesením ze dne 8. 1. 2021 a znovu ze dne 4. 10. 2022, aby své podání doplnil o náležitosti ve smyslu § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu /dále jen „o. s. ř.“/, a doložil splnění podmínky právního zastoupení dle § 241 o. s. ř. Ve stanovené lhůtě vytýkané „vady“ nebyly odstraněny, proto soud prvního stupně ve smyslu § 104 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 241b odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání, navrhuje usnesení soudu prvního stupně zrušit, „prohlásit jeho nicotnost“ a věc přikázat jiným soudům. Odvolatel je přesvědčen, že „v řízení objektivně došlo opakovaně a zcela vědomě k závažným vadám“, „soud vědomě zamlčuje a řádně se nevypořádává se skutečným skutkovým i právním stavem, který byl a je jiný“. Současně vznesl námitku podjatosti asistentky soudce soudu prvního stupně , tituly před jménem, , i všech „soudců i nesoudců“ Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, navrhl, aby věc „byla přikázána jiným soudům I. i II. st.“4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací na základě přípustného odvolání (§ 201, § 202 odst. 1 o. s. ř.), které bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a se všemi náležitostmi (§ 205 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, stejně jako řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže z níže uvedených důvodů obstát.5. Musí-li být dovolatel v dovolacím řízení (kromě výjimek zakotvených v § 241 odst. 2, 3 o. s. ř.) zastoupen advokátem nebo notářem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), pak není-li dovolatel zastoupen a požádal-li kromě osvobození od soudního poplatku za podané dovolání (§ 138 o. s. ř.), rovněž (i) o ustanovení zástupce z řad advokátů (§ 30 o. s. ř.), a nebylo-li o dosud takové (jeho) žádosti pravomocně rozhodnuto, nemohlo (ani) být rozhodnuto o zastavení dovolacího řízení. Požádá-li dovolatel, aby mu byl ustanoven zástupce, a není-li jeho žádosti (pravomocně) vyhověno, musí mu být určena nová lhůta k odstranění nedostatku povinného zastoupení (srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, § 241, m. č. 13); to se v daném případě nestalo.6. S ohledem na shora uvedené důvody odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Odvolací soud nepřehlédl, že odvolatel v průběhu odvolacího řízení vznesl námitku podjatosti , tituly před jménem, , soudkyně Městského soudu v Praze, , tituly před jménem, , asistentky soudkyně Městského soudu v Praze, rovněž tak všech „soudců i nesoudců“ Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze (k posouzení námitky podjatosti v odvolacím řízení jako odvolací důvod, nikoli v režimu § 16 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3483/2008, uveřejněné pod číslem 66/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takto vznesená námitka podjatosti však neobsahuje žádná tvrzení o okolnostech, z nichž by bylo možno seznat, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti zmíněných osob (tvrzení o poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům). Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které jsou nezpůsobilé být důvodem k vyloučení soudce (popřípadě neodůvodněná vůbec), není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), která s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany [srov. v daných souvislostech obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. Rozh. Obč.“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sb. Rozh. Obč.]. Uvedené platí i s přihlédnutím k § 6 o. s. ř. a ke způsobu, jakým odvolatel přistupuje k využití svých procesních práv.8. Z totožného důvodu se nezabýval ani jeho návrhem na delegaci nutnou. Odvolací soud má (s ohledem na skutečnosti mu známé z jeho úřední činnosti) za nepochybné, že záměrem počínání odvolatele je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu nebo jiných účastníků. Takový zneužívající procesní postup však ve shodě s § 2 a § 6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Odborná literatura i judikatura shodně dovozují, že má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k úkonu podle § 41a odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží [viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9-10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016].