5 Cmo 122/2023-52 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 1. 2022 (dále též „SPR“) uložil žalovaným společně a nerozdílně uhradit žalobkyni:a) směnečný peníz ve výši 1 438 103 Kčb) 6% úrok p. a. z částky 1 438 103 Kčc) směnečnou odměnu 4 793 Kčd) náhradu nákladů řízení 72 145 Kčnebo podat proti SPR námitky.2. Soud prvního stupně doručil SPR žalované 2. řádně až dne 18.8.2023, když se dne 10..2.2022 (dle připojené doručenky) nepodařilo doručit SPR do vlastních rukou žalované 2., nýbrž náhradním způsobem (fikcí).3. Žalovaná 2. podala proti SPR odvolání ze dne 14. 2. 2022, které označila za námitky a odůvodnila je tím, že nesouhlasí se způsobem úhrady směnečných nároků žalobkyně. Navrhla, aby jí bylo umožněno plnit žalobkyni ve splátkách po 50 000 Kč (1. až 5. splátka) a dále v měsíčních splátkách 150 000 Kč s tím, že nemá možnost s ohledem na své ekonomické problémy zajistit úhradu směnečných nároků žalobkyně najednou.4. Soud posoudil odvolání nesprávně jako námitky ve smyslu § 175 odst. 3 o. s. ř. a usnesením č. j. 37 Cm 128/2021-22 ze 17. 3. 2022 námitky proti SPR odmítl. K odvolání žalované 2. ze dne 15.4.2022 doručené soudu dne 29.4.2022 bylo odvolání žalované 2. jako pozdě podané usnesením soudu prvního stupně č. j. 37 Cm 128/2021-29 odmítnuto. Je třeba konstatovat, že podání žalované 2. ze dne 14. 2. 2022 uplatněné v „námitkách“ je třeba podle jeho obsahu posoudit ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. jako odvolání proti lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovené v SPR a nikoli jako námitky proti SPR.5. Žalobkyně v podání ze dne 9. 12. 2022 uvedla, že jedinou obranou proti SPR jsou námitky a o těch je oprávněn rozhodnout jen soud prvního stupně, nikoliv odvolací soud. Žalovaní od splatnosti směnky ani zčásti neprojevili snahu na směnku plnit a po dobu posledních 18 měsíců nic neuhradili. I Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3150/2019 považoval možnost plnění dluhu ve splátkách za mimořádnou a to při nutnosti zohlednit možnost neúměrného zvýhodnění dlužníka vůči věřiteli.6. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolání žalované 2. proti lhůtě k plnění uvedené v SPR a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.8. V ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. je stanovena lhůta 15 dní pro uložení platební povinnosti ve směnečném platebním rozkazu.9. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. dává soudu možnost stanovit v odůvodněných případech časové podmínky peněžitého plnění odlišně od povinnosti poskytnout plnění do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, i v případech směnečných platebních rozkazů nelze vyloučit, že okolnosti případu budou v poměrech konkrétní věci vyžadovat, aby soud určil delší lhůtu k plnění, případně rozložil plnění dlužné částky do splátek, jejichž výši a splatnost současně určí. Obecně platí, že prodloužení lhůty k plnění či stanovení plnění ve splátkách je výjimkou ze zásady, že plnění peněžitého dluhu se má stát v zákonem stanovených lhůtách. Judikatura stojí na závěru, že pro uplatnění takové výjimky musí svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků, a že soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5352/2016).10. Žalovaná 2. v únoru 2022 navrhla hradit nejdříve 5 měsíčních splátek po 50 000 Kč a poté měsíční splátky po 150 000 Kč. Pokud by žalovaná 2. postupovala ve smyslu svého návrhu, došlo by po uplynutí více jak 20 měsíců od její žádosti k zaplacení celého dluhu žalovaných. Žalobkyně ve svém podání ze dne 9.12.2022 uvedla, že žalovaní na směnečný dluhu dosud ničeho neuhradili a žalovaná 2. toto tvrzení nezpochybnila. Vzhledem k tomu, že žalovaná 2. neosvědčila, že by postupovala ve smyslu svého návrhu o povolení splátek, nejsou zde založeny žádné mimořádné okolnosti, na jejichž základě by se umožnilo odvolateli plnění ve splátkách dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud podotýká, že povinnost žalované 2. zaplatit směnku v den její splatnosti 10. 2. 2020 byla založena vznikem směnky vlastní, kterou vystavil žalovaný 1. Vydaný SPR tedy „jen“ (pro účely výkonu rozhodnutí) deklaroval povinnost směnku zaplatit a nejedná se v tomto směru (s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení) o konstitutivní rozhodnutí, s jehož vydáním by teprve vznikla platební povinnost žalované 2. Nic proto nebránilo žalované 2. postupně dle svého vlastního návrhu směnku splácet (naopak z hlediska směnečného práva to byla její povinnost již od dne 10. 2. 2020, potvrzená ve směnečném platebním rozkaze).11. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil dle § 219 o. s. ř. lhůtu k plnění uvedenou ve směnečném platebním rozkazu, která v souladu s § 175 odst. 1 o. s. ř. byla stanovena v délce 15 dnů od doručení SPR.12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady nevznikly.