5 Cmo 7/2023-46 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze (dále jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“), směnečným platebním rozkazem z 31. 1. 2022 (dále též „SPR“) uložil žalovaným společně a nerozdílně uhradit žalobci:a) směnečný peníz ve výši 1 438 103 Kčb) 6% úrok p. a. z částky 1 438 103 Kčc) směnečnou odměnu 4 793 Kčd) náhradu nákladů řízení 72 145 Kčnebo podat proti SPR námitky.2. První žalovaný podal proti SPR odvolání ze 14. 2. 2022, které označil za námitky a odůvodnil je tím, že nesouhlasí se způsobem úhrady směnečných nároků žalobce. Navrhl, aby mu bylo umožněno plnit žalobci ve splátkách po 50 000 Kč (1. až 5. splátka) a dále v měsíčních splátkách 150 000 Kč s tím, že nemá možnost s ohledem na své ekonomické problémy zajistit úhradu směnečných nároků žalobce najednou.3. Soud posoudil odvolání nesprávně jako námitky ve smyslu § 175 odst. 3 o. s. ř. a usnesením č. j. 37 Cm 128/2021-22 ze 17. 3. 2022 námitky proti SPR odmítl. K odvolání prvního žalovaného odvolací soud usnesením č. j. 5 Cmo 78/2022-35 z 8. 11. 2022 změnil usnesení ze 17. 3. 2022 ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným tak, že se usnesení nevydává. V odůvodnění odvolacího usnesení odvolací soud uvedl, že podání prvního žalovaného ze 14. 2. 2022 ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. posoudil jako odvolání proti lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovené v SPR, nikoli jako námitky proti SPR.4. Žalobce v podání z 9. 12. 2022 zpochybnil správnost postupu odvolacího soudu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v usnesení č. j. 5 Cmo 78/2022-35 z 8. 11. 2022 s tím, že jedinou obranou proti SPR jsou námitky a o těch je oprávněn rozhodnout jen soud prvního stupně, nikoliv odvolací soud. Žalovaní od splatnosti směnky ani zčásti neprojevili snahu na směnku plnit a po dobu posledních 18 měsíců nic neuhradili. I Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, na které ve svém usnesení odvolací soud odkázal, považoval možnost plnění dluhu ve splátkách za mimořádnou a to při nutnosti zohlednit možnost neúměrného zvýhodnění dlužníka vůči věřiteli.5. Odvolací soud, aniž by nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolání prvního žalovaného proti lhůtě k plnění uvedené v SPR a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. K povaze podání prvního žalovaného ze 14. 2. 2022 (že se jedná o odvolání do lhůty splatnosti, nikoliv o námitky proti SPR) se již odvolací soud vyjádřil v odvolacím usnesení ze dne 8. 11. 2022 na č. l. 35 a nemá žádný důvod svůj názor změnit.7. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.8. V ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. je stanovena lhůta 15 dní pro uložení platební povinnosti ve směnečném platebním rozkazu.9. Ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. dává soudu možnost stanovit v odůvodněných případech časové podmínky peněžitého plnění odlišně od povinnosti poskytnout plnění do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3150/2019, i v případech směnečných platebních rozkazů nelze vyloučit, že okolnosti případu budou v poměrech konkrétní věci vyžadovat, aby soud určil delší lhůtu k plnění, případně rozložil plnění dlužné částky do splátek, jejichž výši a splatnost současně určí. Obecně platí, že prodloužení lhůty k plnění či stanovení plnění ve splátkách je výjimkou ze zásady, že plnění peněžitého dluhu se má stát v zákonem stanovených lhůtách. Judikatura stojí na závěru, že pro uplatnění takové výjimky musí svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků, a že soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.2017, sp. zn. 22 Cdo 5352/2016).10. První žalovaný navrhl v únoru 2022 hradit nejdříve 5 měsíčních splátek po 50 000 Kč a poté měsíční splátky po 150 000 Kč. Pokud by první žalovaný postupoval ve smyslu své žádosti, měl by již zaplaceno do doby vydání tohoto odvolacího usnesení celkem 1 450 000 Kč (za měsíce únor až červen 250 000 Kč a za měsíce červenec 2022 až únor 2023 1 200 000 Kč). Žalobce uvedl, že dosud ničeho první žalovaný nezaplatil, a první žalovaný toto tvrzení nevyvrátil. První žalovaný neosvědčil, že by postupoval ve smyslu svého návrhu o povolení splátek, nejsou proto založeny žádné mimořádné okolnosti, proč by měl soud umožnit odvolateli plnění ve splátkách dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud podotýká, že povinnost prvního žalovaného zaplatit směnku v den její splatnosti 10. 2. 2020 byla založena vznikem směnky vlastní, kterou vystavil první žalovaný. Vydaný SPR tedy „jen“ (pro účely výkonu rozhodnutí) deklaroval povinnost směnku zaplatit a nejedná se v tomto směru (s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení) o konstitutivní rozhodnutí, s jehož vydáním by teprve vznikla platební povinnost prvního žalovaného. Nic proto nebránilo prvnímu žalovanému postupně dle svého vlastního návrhu směnku splácet (naopak z hlediska směnečného práva to byla jeho povinnost již od dne 10. 2. 2020, potvrzená ve směnečném platebním rozkaze).11. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil dle § 219 o. s. ř. lhůtu k plnění uvedenou ve směnečném platebním rozkazu, která v souladu s § 175 odst. 1 o. s. ř. byla stanovena v délce 15 dnů od doručení SPR.12. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce s přihlédnutím k tomu, že žalobci žádné náklady nevznikly.