6 Cmo 117/2023-773 — Vrchní soud v Praze

Předchozí řízení1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 25. 9. 2008 domáhal se žalobce, aby žalovaní 1) a 3) a původní žalovaný 2) , jméno FO, (dále též jen „původní žalovaní“) byl uznáni povinným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 4 536 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce je zastoupen akcionářem , jméno FO, , který drží akcie představující 12,4% podíl na základním kapitálu žalobce (dále jen „žalující akcionář“) Žalobce uvedl, že žalovaní byli v roce 2003 členy představenstva žalobce. Žalobce vydal dne 1. 11. 2003 emisi dluhopisů s výnosem 20 % ročně. Žalobce považuje takový výnos za zcela nestandardní a za podobných podmínek na kapitálovém trhu nedosažitelný. Žalobce sice dosahuje uspokojivých hospodářských výsledků, avšak většinu zisků konzumuje výplata výnosů z uvedených dluhopisů. K 5. 11. 2007 byl upsáno 162 ks dluhopisů v celkové nominální hodnotě 8 100 000 Kč. Každoročně tedy žalobce vyplácí na výnosech z těchto dluhopisů 1 620 000 Kč. Pokud výše výnosů státních dluhopisů činí 4,84 % p. a. a průměrné úrokové sazby úvěrů poskytnutých bankami nefinančním podnikům nad 5 let činí 5,764 % p. a., vzniká žalobci škoda každý rok ve výši 14 % nominální hodnoty dluhopisů, tedy za léta 2003 až 2007 činí právě žalovanou částku. Porušení péče řádného hospodáře spočívá podle žalobce v tom, že původní žalovaní jako členové představenstva nezískali nepochybně výhodněji finanční prostředky z jiných zdrojů a prosadili model, kterým je obcházeno vyplácení dividend vyplácením výnosů z dluhopisů. Výčet akcionářů žalobce a výčet vlastníků dluhopisů však není shodný. Žalobci i akcionářům, kteří nejsou zároveň vlastníky dluhopisů, tím vzniká škoda.2. Původní žalovaní se bránili tím, že s vydáním dluhopisů vyslovila souhlas valná hromada 99,83 % hlasů všech akcionářů, včetně právního předchůdce žalujícího akcionáře, a že v porovnání s ostatními možnostmi financování dospěli k závěru, že s přihlédnutím k požadavku banky na ručení, zajištění a pojištění je bankovní úvěr zhruba stejně nákladný jako dluhopisy, přičemž případné opoždění výplaty výnosů z dluhopisů by se řešilo dohodou mezi osobami, které pro společnost řadu let pracují, zatímco banka by neváhala zabavit žalobci majetek nebo jej poslat do konkursu.3. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 29 Cdo 3325/2016-246, zrušil Nejvyšší soud předchozí zamítavá rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Navrhuje-li podle Nejvyššího soudu představenstvo valné hromadě určité usnesení, kterým se následně bude řídit, jsou jeho členové povinni postupovat s péčí řádného hospodáře již při svolávání valné hromady a formulování návrhu usnesení, jakož i při poskytování relevantních informací akcionářům. Nepostupují-li tak členové představenstva a valné hromadě navrhnou usnesení, které je pro společnost nevýhodné, odpovídají společnosti za újmu způsobenou realizací přijatého usnesení, jako by takového usnesení nebylo. To platí o to více v situaci, kdy členové představenstva sami nebo spolu s osobami jednajícími s nimi ve shodě disponují počtem hlasů dostatečným k prosazení návrhu usnesení na valné hromadě. Vedle toho rozhodnutí o financování provozu společnosti je součástí obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží představenstvu. Nejde-li tedy o vyměnitelné nebo prioritní dluhopisy, není usnesení o emisi dluhopisů pokynem valné hromady, který by představenstvo muselo plnit, nýbrž pouhým stanovami předvídaným vnitřním omezením představenstva při vydávání dluhopisů. Pro posouzení, zda původní žalovaní jednali při vydání sporných dluhopisů s péčí řádného hospodáře, je tedy podle Nejvyššího soudu zcela bez významu, že o vydání dluhopisů rozhodla také valná hromada. Nejvyšší soud přisvědčil i názoru žalobce, že vydání dluhopisů může být jednáním porušujícím zákonná pravidla rozdělování zisku a jiných vlastních zdrojů, zejména tehdy, kdy by účelem emise dluhopisů bylo rozdělit mezi akcionáře a další osoby zisk za podmínek, za kterých byl společnost zisk ani jiné vlastní zdroje rozdělit nemohla. Z dosavadních skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však takový závěr podle Nejvyššího soudu nepodával.4. Usnesením ze dne 1. 12. 2021, č. j. 6 Cmo 285/2021-426, potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o tom, že v řízení bude namísto zemřelého původního druhého žalovaného , jméno FO, pokračováno s žalovanými č. 2, 4 a 5.Napadený rozsudek5. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že řádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po skutkové stránce zjistil, že původní žalovaní jako členové představenstva připravovali spornou VII. emisi dluhopisů k financování výstavby čerpací stanice. Předtím žalobce čerpal úvěry u , právnická osoba, ., a i , Anonymizováno, , v letech 1999 až 2001. Obě banky požadovaly poskytnutí zástavy a aval zajišťovací směnky od členů představenstva nebo významných akcionářů. Takovou nejistotu již členové představenstva zažít nechtěli. V době rozhodování o sporné emisi nebylo ještě pro stavbu vydáno stavební povolení, nebylo tedy jasné, kdy bude zapotřebí začít úvěr čerpat. Bylo jasné, že to bude dlouhodobý proces. Společnost disponovala nemovitostmi v hodnotě jen cca 10 mil. Kč, tj. nebylo co zastavit. V , právnická osoba, bylo žalovaným sděleno, že banka úvěry pro účely výstavby čerpacích stanic neposkytuje, navíc by banka požadovala vypracování znaleckého posudku na ocenění zástavy, jehož náklady by žalobce musel uhradit. Tvrzení banky si tehdy žalovaní neověřovali; u jednání jej dokládali vnitřním předpisem banky z roku 2003. Záměr využít dluhopisy k výstavbě čerpací stanice byl s akcionáři diskutován dlouhá léta, na valné hromadě dne 10. 6. 2003 pro něj hlasovalo 99,83 % všech akcionářů (zbylých 0,17 % akcií vlastnila manželka původního druhého žalovaného). Akcionářů bylo tehdy celkem 11. Valná hromada schválila i emisní podmínky. Dluhopisy byly emitovány po etapách; v první etapě k 1. 11. 2003 bylo upsáno 3 500 000 Kč, k 1. 4. 2005 dalších 4 650 000 Kč a naposledy 27. 5. 2005 ještě 400 000 Kč. Výnos ve výši 20 % byl vyplácen žalovanému 1), jeho dvěma dcerám, , jméno FO, , pánům , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Ročně se vyplácel jen úrok, jistina měla být splacena až v den splatnosti, což se odlišuje od bankovního úvěru, kde se průběžně splácí i část jistiny. Žalovaní vypověděli, že si nechali zpracovat ekonomickou rozvahu, podle které s ohledem na bankovní poplatky nevycházelo financování dluhopisy tak nevýhodně, jak tvrdí žalobce. Stavební povolení k výstavbě čerpací stanice nabylo právní moci až 15. 9. 2004 a stanice byla do provozu uvedena po 17. 3. 2008. V reakci na hospodářskou krizi schválila schůze majitelů dluhopisů dne 6. 10. 2009 snížení výnosu dluhopisů na polovinu.6. Soud prvního stupně dále zjistil, že v letech 1990 až 2002 činila průměrná roční inflace 12,1 %, že žalobce v roce 2003 vykazoval dlouhodobý majetek ve hodnotě 31 000 000 Kč (v roce 2013 už 39 000 000 Kč). Na dotaz soudu odpověděly banky , Anonymizováno, a , právnická osoba, tak, že se nemohou vyjádřit k tomu, za jakých podmínek by byly schopny poskytnout žalobci v roce 2003 úvěr, neboť společnost neznají. , právnická osoba, čerpal v roce 2003 u banky úvěr ve výši 4 000 000 Kč na výstavbu čerpací stanice, zajištěný pozemky, na nichž měla být stanice postavena; po výstavbě byla zástava rozšířena i na stavbu stanice. Úroková sazba činila 3měsíční , Anonymizováno, + 2,5 %, , Anonymizováno, hradil jednorázový poplatek 8 000 Kč, čtvrtletní poplatek za správu úvěru 2 400 Kč a závazkovou provizi 0,1 % ročně z nevyčerpané části úvěrového limitu. Náklady na ocenění zástavy nesla banka ze svého. Žalobce od roku 1991 až do roku 2014 nevyplácel dividendy. Soud nevyhověl žalobcovu důkaznímu návrhu na znalecký posudek ke stanovení průměrné úrokové míry k 10. 6. 2003 a 1. 11. 2003.7. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by žalovaní porušili svou povinnost péče řádného hospodáře, ani že by společnosti vznikla škoda. Dospěl k závěru, že původní žalovaní přistoupili k emisi dluhopisů po zralé úvaze, zhodnotivše, že se jedná o osvědčený způsob financování, že na výstavbu čerpací stanice nelze získat úvěr od , právnická osoba, , že členové představenstva a významní akcionáři nejsou ochotni zajistit úvěr avalem směnky a že žalobce nemá dostatek hodnotných nemovitostí, které by mohl k zajištění úvěru zastavit. Původní žalovaní si nechali zpracovat ekonomickou rozvahu a přihlédli i k tomu, že nebylo zřejmé, kdy bude třeba úvěr čerpat. Následující doba ukázala, že 20% úrok nezatížil žalobce natolik, že by nebyl schopen vyplácet akcionářům dividendy. Soud prvního stupně upozornil, že rozhodnutí členů představenstva je třeba posuzovat k datu, kdy sporné rozhodnutí učinili. V případě bankovního úvěru by žalobce musel již od počátku splácet i jistinu, zatímco v případě dluhopisů vyplácel průběžně jen úrok a jistina se splácela až po dokončení investice, která tudíž již žalobci přinášela zisky. K upisování d