6 Cmo 133/2022-402 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Praze jako soud I. stupně výše uvedeným rozsudkem ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně, insolvenční správkyně dlužníka , právnická osoba, se sídlem v , Anonymizováno, , domáhala na žalovaném zaplacení Kč 17 142 900,- se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení Kč 1 464 015,-.2. Jedná se o již v pořadí druhé zamítavé rozhodnutí, když prvý rozsudek odvolací soud usnesením z 30. 10. 2020 zrušil s odůvodněním, že je na žalovaném tvrdit a prokazovat, že při nakládání s finančními prostředky jednal s péčí řádného hospodáře a že je třeba zjištění týkající se konkrétní protihodnoty za poskytnuté platby. Soud I. stupně v novém řízení doplnil dokazování předloženými listinami, zejména účetními dokumenty o přijatých a poskytnutých platbách, smlouvou o půjčce, zprávami dotčených obchodních partnerů, jakož i výslechy uvedených svědků, a po citaci příslušných ustanovení obchodního zákoníku, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, a po poučení účastníků na základě hodnocení důkazů uzavřel, že žaloba není důvodná. Žaloba byla podle názoru soudu I. stupně postavena na naprosto nevěrohodné auditní zprávě, z níž žalobkyně dovozovala, že žalovaný finanční prostředky nepoužil pro společnost (dále též úpadce). Podle soudu I. stupně provedeným dokazováním žalovaný prokázal, že vždy jednal s péčí řádného hospodáře, na úkor úpadce se nijak neobohatil; rovněž bylo prokázáno, že žádná škoda úpadci nevznikla.3. Podle soudu I. stupně žalovaný prokázal důvody výběrů finančních prostředků, když praxe společnosti proplácet faktury v hotovosti, vzhledem k charakteru obchodní činnosti byla v jejím zájmu, měla obrovské objemy plnění, které prováděly subdodavatelské firmy, jimž následně platil za provedené práce. Na základě výsledku hodnocení důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty o tom, uvádí k tomu dále soudu I. stupně, že se tak opravdu stalo. Zde soud I. stupně poukázal na nálezy Ústavního soudu, podle nichž nelze tolerovat obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití odůvodňování zjevné nespravedlnosti. K tomu soud I. stupně uvedl, že tak nebylo nic mimořádného na tom, že docházelo k finančním operacím v hotovosti ve vyšších částkách a že se tak dělo plynule a opakovaně, v pokladně úpadce musel být pro tyto potřeby vyšší obnos, který zajišťoval žalovaný, ten jako držitel karty do pokladny dodával peníze z bankomatu, a tyto pak vybíral pravidelně podle potřeby. V závěru odůvodnění rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalovaný při nakládání s finančními prostředky úpadce jednoznačně dostál požadavkům péče řádného hospodáře a za situace, kdy bylo účetnictví úpadce za rozhodné období zničeno požárem a kdy žalovaný nemá ve svém držení žádné relevantní listiny, není možno formalisticky trvat na tom, aby byla vždy prokázána konkrétní protihodnota, která byla proti každé konkrétní platbě úpadci poskytnuta.4. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu opakovaně zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 o. s. ř. a v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na jejich náhradu za právní zastoupení dle vyhl.č. 177/1996 Sb. v rozsahu uvedené specifikace. K aplikaci § 150 o. s. ř. soud I. stupně neshledal zákonné důvody, k tomu odkázal na platnou judikaturu.5. Proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání a navrhla jeho změnu, tedy trvala na přiznání uplatněné částky, též žádá o aplikaci § 150 o. s. ř. s tím, že přiznání nákladů řízení nebylo správné a spravedlivé. Podle odvolatelky nedošlo ze strany žalovaného k prokázání předání finančních prostředků, natož k prokázání, jak konkrétní platby párují s konkrétním protiplněním ze strany subdodavatelů. Z předložených důkazů nelze, podle žalobkyně, vyvodit závěr, že žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, tedy že nakládání s prostředky bylo ve prospěch úpadce. K části rozhodnutí týkající se půjčky nadále trvá na tom, že k uzavření smlouvy o půjčce nikdy nedošlo a že žalovaný poskytnutí peněz neprokázal.6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal opakovaně rozhodnutí soudu I. stupně dle § 211 a násl. o. s. ř. včetně řízení, jež mu předcházelo, a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Ještě před samotným zahájením jednání odvolací soud poučil účastníky o předběžném právním názoru, jak z hlediska hmotněprávního s odkazem na platnou judikaturu, tak z hlediska procesního, a vzhledem k protahování řízení a extrémnímu růstu nákladů vedl účastníky k mimosoudnímu vyřízení věci, avšak bezúspěšně; účastníci věc neuzavřeli smírně ani pokud jde o náklady řízení.7. Nejprve odvolací soud ve stručnosti rekapituluje dosavadní řízení, tedy že soud I. stupně opakovaně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně, insolvenční správkyně uvedeného úpadce domáhala na žalovaném, bývalém jednateli úpadce, náhrady škody v uplatněné výši, kterou měl tento způsobit úpadci neoprávněným výběrem finančních prostředků z účtu úpadce. Žalovaný trval na zamítnutí žaloby s odůvodněním, že dle dlouhodobé praxe se pracovalo s hotovými financemi v řádu stotisíců měsíčně, když za práce bylo firmám za práce zaměstnanců placeno v hotovosti. Soud I. stupně v novém řízení doplnil dokazování předloženými listinami, výslechy svědků, jak uvedeno výše, a po zhodnocení důkazů s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a platnou judikaturu žalobu opakovaně jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu I. stupně bylo v řízení prokázáno, že žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, ostatně úpadci ani žádná škoda nevznikla. Odvolací soud nadále odkazuje na skutková zjištění, jak uvedeno v předchozích rozhodnutích soudu I. stupně a soudu odvolacího.8. Se zjištěními soudu I. stupně, hodnocením důkazů, právním hodnocením a přijatými závěry, tedy i napadeným rozhodnutím, se odvolací soud plně ztotožnil. Soud I. stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování, jednak předloženými listinami, jednak výslechy uvedených svědků. V souladu se soudem I. stupně je odvolací soud jak v posouzení jednání žalovaného, tedy nakládání s finančními prostředky, vzhledem k charakteru a okolnostem činnosti úpadce, k dlouhodobé praxi spolupráce s obchodními partnery, kteří na výplaty svých zaměstnanců (zahraniční, manuální) vyžadovali výplaty v hotovosti, tak s hodnocením případného vzniku škody úpadci jednáním žalovaného. Shodně se soudem I. stupně považuje odvolací soud jednání žalovaného ve prospěch úpadce a tedy v souladu se zákonným požadavkem na jednání jednatele obchodní společnosti s péčí řádného hospodáře. Soud I. stupně též správně posoudil okolnosti ohledně žalovaným poskytnuté půjčky úpadci a jejího vrácení. Podle odvolacího soudu je tak rovněž správný závěr soudu I. stupně, že popsaným jednáním žalovaného žádná škoda úpadci ani nevznikla.9. Jestliže tedy soud I. stupně žalobu zamítl, nelze takovému rozhodnutí vytknout pochybení. Soud I. stupně provedl v řízení rozsáhlé dokazování, jistě pro rozhodnutí ve věci dostatečné, vzhledem k pokročilosti času a ztrátě dalších listin případně nebylo lze ani na dalším dokazování trvat; rozhodnutí řádně odůvodnil, logicky a srozumitelně, s námitkami žalobkyně se vypořádal, správně též při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval § 150 o. s. ř. z důvodu absence zákonných podmínek. Odvolací soud tak nadále pro stručnost v dalším odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí.10. Z uvedených důvodů Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné dle § 219 o. s. ř. potvrdil, o nákladech odvolacího řízení pak rozhodl dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 cit. zákona a v řízení úspěšnému žalovanému přiznal právo na jejich náhradu v rozsahu dle vyhl. č. 177/1996 Sb. za právní zastoupení za 1,5 úkonu právní služby včetně dvou režijních paušálů a DPH (jednání u odvolacího soudu).