6 Cmo 43/2023-286 — Vrchní soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, č. j. 73 Cm 130/2022-268, zamítl Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně žalobu o určení, že žalobce vlastní jako společník 25% podíl ve společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen společnost - výrok I.) a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14 285 Kč. Soud prvního stupně odkázal na konstantní judikaturu, podle které je předpokladem úspěchu žaloby o určení, že žalobce je společníkem společnosti s ručením omezeným, účast takové společnosti v řízení. Nezavazoval-li by vyhovující výrok rozsudku také společnost, nebyl by objektivně odstraněn stav právní nejistoty žalobce. Soudu přitom nepřísluší poučovat žalobce, koho má ve sporném řízení označit jako žalovaného. Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně doplnil, že odvolání nebylo učiněno v předepsané formě (písemně s úředně ověřeným podpisem), listina obsahující odvolání není podepsána vůbec. Konečně pak žalobce odvolal dar opožděně v době, kdy již uplynula jednoroční lhůta počítaná podle § 2075 o. z. ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu pro odvolání daru. Žalovaný přitom opožděné odvolání namítl.2. Rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci doručen 17. 1. 2023. Dne 27. 1. 2023 došlo soudu prvního stupně podání žalobce, kterým vzal „vzhledem k odůvodnění rozsudku, jakož i s přihlédnutím k jitření příbuzenských vazeb mezi účastníky“ žalobu zpět v plném rozsahu. Navrhl, aby soud prvního stupně svůj rozsudek zrušil a řízení zastavil.3. Žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil. Uvedl, že důkazy provedené v nalézacím řízení vedly soud prvního stupně k jednoznačným závěrům vedoucím k zamítnutí žaloby, takto k výsledku pro žalobce nepříznivému. Žalovaný tvrdí, že rozhodnutí soudu ve věci samé zakládá právní jistotu, která by měla přispět k utišení zjitřených příbuzenských vazeb mezi účastníky a k pevnějšímu postavení žalovaného mezi společníky společnosti, kteří v jejích orgánech rozhodují bez ohledu na jeho podíl a v rozporu s jeho právy. Upozorňuje na další spory, zejména na věc vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 69 Cm 125/2022 o neplatnost usnesení valné hromady společnosti, kterým byl odvolán z funkce jednatele, a na věc vedenou u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 63/2020, kterým se společnost domáhá vyloučení žalovaného ze společnosti.4. Napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně, že zpětvzetí žaloby není účinné. Konstatoval, že zákon ponechává na úvaze soudu, zda jsou dány vážné důvody pro to, aby se v řízení pokračovalo. Relevantní důvody jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a ve sporném řízení tam, kde řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé. Přitom dospěl k závěru, že žalovaný má zájem na tom, aby byl nastolen stav právní jistoty a došlo k vyjasnění vztahů ve společnosti. To platí tím spíše za situace, kdy společníci proti sobě vedou více soudních sporů. Zároveň se zpětvzetí žaloby jeví soudu prvního stupně jako účelové, vedené snahou vyhnout se vydání pro žalobce nepříznivého rozhodnutí, čímž by byl nastolen stav právní jistoty příznivý žalovanému a vznikla překážka věci rozhodnuté.5. Proti tomuto usnesení se odvolal žalobce. Poukázal na to, že v projednávané věci se soud prvního stupně k věcnému projednání žaloby vůbec nedostal, nýbrž rozhodl na prvním jednání na základě formálních nedostatků žaloby. Rozhodnutí soudu prvního stupně nelze pojímat jako věc rozhodnutou jednou pro vždy, která by zajistila žalovanému právní jistotu. Žalobce souhlasí s tím, že žalovanému nahradí náklady řízení. Zastavení řízení by mělo utišit rozbouřené příbuzenské vazby mezi účastníky (otcem a synem) spíše, než jeho pokračování. Navrhl proto, aby odvolací soud „zpětvzetí žaloby připustil a řízení zastavil“.6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.8. Podle § 96 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela (odstavec 1). Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (odstavec 2). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení (odstavec 3).9. Ustálenou judikaturu k podmínkám aplikace § 96 odst. 3 o. s. ř. shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3051/2022: „ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu (§ 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních; např. statusové věci, jako určení neplatnosti manželství) nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu (a jehož výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex; například řízení o vypořádání společného jmění manželů nebo řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce […] Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti věci. […] za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu.“ S uvedenými závěry se ztotožňuje i podepsaný soud.10. V projednávané věci nejde o řízení, které by bylo možné zahájit i bez návrhu, ani o žalobu, kterou by mohl podat i žalovaný. Pouhá skutečnost, že rozhodnutím ve věci samé by byla založena překážka věci rozhodnuté, potom důvodem neúčinnosti zpětvzetí žaloby být nemůže.11. K tomu nutno navíc poznamenat, že i kdyby nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci, byl by podle § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný jen mezi účastníky řízení. Nezakládal by tak překážku věci rozhodnuté pro případnou žalobu podanou žalobcem proti žalovanému a společnosti, ani nepředstavoval posouzení otázky, kdo je společníkem společnosti, závazné pro soudní řízení, kterých se účastní společnost. Soud prvního stupně se navíc v odůvodnění rozsudku zabýval jen formálními předpoklady vyhovění žalobcovu nároku (naléhavý právní zájem, aktivní a pasivní legitimace, včasnost a právní forma odvolání daru), aniž by se jakkoli vyjádřil k otázce, zda důvody pro odvolání daru byly ze strany žalovaného naplněny. Rozsudek soudu prvního stupně tedy žalovanému nepřináší ani právní jistotu, ani neřeší otázku, zda se žalovaný choval vůči svému otci nemravně, a nemůže tedy vyřešit podstatu sporu mezi účastníky.12. Uvedené tak vede odvolací soud k závěru, že žalovaný nemá vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nebylo účinné. Za situace, kdy shora citovaný § 96 o. s. ř. dává soudu jen dvě možnosti, jak se zpětvzetím žaloby naložit, odvolací soud napadené usnesení podle § 220 odst. 1 per analogiam (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Zároveň zrušil i výrok rozsudku o nákladech řízení, neboť ten je závislý na výsledku řízení.13. Protože žalobce vzal žalobu zpět, z procesního hlediska zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Žalovaný tak má proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ohledně nákladů žalovaného v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění zrušeného rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje. K těmto nákladům ve výši 14 285 Kč přibyly po vyhlášení rozsudku ještě odměna za vyjádření ke z