12 Cmo 19/2024-110 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným usnesením rozhodl o zastavení řízení o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 14. 12. 2022, č. j. 49 Cm 141/2022-40 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná v reakci na výzvu soudu k úhradě soudního poplatku za odvolání požádala o osvobození od soudních poplatků. Žádost byla pravomocně zamítnuta usnesením ze dne 27. 3. 2023, č. j. 49 Cm 141/2022-54 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2023, č. j. 12 Cmo 114/2023-81. Soud následně žalovanou opakovaně vyzval usnesením ze dne 23. 10. 2023, č. j. 49 Cm 141/2022-83 k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě do 15 dnů. Výzva byla zástupci žalované doručena dne 25. 10. 2023, poplatek za odvolání však nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Soud proto postupoval podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a po marném uplynutí určené lhůty odvolací řízení zastavil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl soud podle ust. § 146 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyni žádné náklady nevznikly.2. Žalovaná podala proti usnesení včasné odvolání, v němž navrhla jeho změnu tak, že se odvolací řízení nezastavuje. Namítla předně, že v jejím případě byly splněny podmínky stanovené § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, neboť poplatek nemohla bez své viny zaplatit s ohledem na své majetkové poměry. Nesprávnost napadeného usnesení dále spatřovala v tom, že soud prvního stupně doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze jejímu právnímu zástupci. Jestliže soud následně v důsledku nezaplacení poplatku odvolací řízení zastavil, porušil tím právo žalované na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a sovobod Žalovaná v dané souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 308/01 a II. ÚS 118/02.3. Odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.4. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná podala dne 16. 1. 2023 odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14. 12. 2022, č. j. 49 Cm 141/2022-40, aniž současně uhradila poplatek za odvolání ve výši 34 017 Kč. V návaznosti na doručení výzvy k zaplacení poplatku žalovaná požádala podáním ze dne 16. 2. 2023 o přiznání osvobození od soudních poplatků. Žádost byla zamítnuta usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 49 Cm 141/2022-54, které bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2023, č. j. 12 Cmo 114/2023-81. Následně byla žalovaná usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2023, č. j. 49 Cm 141/2022-83 opětovně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 34 017 Kč a poučena o tom, že nebude-li poplatek ve stanovené patnáctidenní lhůtě uhrazen, bude odvolací řízení zastaveno. Na tuto výzvu, která byla jejímu zástupci doručena dne 25. 10. 2023, žalovaná nijak nereagovala.5. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.6. Podle ust. § 9 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, a) začal-li již jednat o věci samé, b) vznikla-li povinnost zaplatit poplatek poplatníku, kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka jako účastníku, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, c) je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit, d) došlo-li k rozšíření návrhu na zahájení řízení v téže věci nebo rozšířil-li poplatník odvolání nebo dovolání poté, co soud začal jednat o věci samé.7. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovaná, která nezaplatila soudní poplatek za odvolání ve lhůtě jeho splatnosti, tedy při podání odvolání (§ 7 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. b/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) byla soudem prvního stupně řádně vyzvána k jeho zaplacení v dodatečné patnáctidenní lhůtě a poučena o následcích nesplnění své zákonné poplatkové povinnosti. Výzva byla zástupci žalované doručena dne 25. 10. 2023; lhůta k zaplacení poplatku tedy začala běžet dne 26. 10. 2023 a skončila dne 9. 11. 2023. Protože k uvedenému datu nebyl poplatek zaplacen, nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení podle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je správné.8. Jak je zřejmé z ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., k tomu, aby byly odvráceny účinky, které uvedený zákon spojuje s nezaplacením či opožděným zaplacením soudního poplatku, by bylo nezbytné, aby žalovaná již ve lhůtě určené soudem prvního stupně pro zaplacení poplatku, tedy nejpozději do 9. 11. 2023, sdělila soudu konkrétní okolnosti, které osvědčují, že je zde nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí mohla vzniknout újma a současně, aby doložila, že bez své viny dosud nemohla poplatek zaplatit. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť žalovaná s tvrzením o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb. (které navíc založila pouze na svém přesvědčení, že splňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků) poprvé přišla až v odvolacím řízení, tedy opožděně, a proto k němu nebylo možné přihlížet.9. K argumentaci odvolatelky, týkající se jejích majetkových poměrů, je nutno uvést, že podle ust. § 212a odst. 6 o. s. ř. usnesení, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé, lze přezkoumat jen z důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Takovou otázkou byl v poměrech posuzované věci nedostatek podmínky odvolacího řízení, který žalovaná vyvolala nesplněním své poplatkové povinnosti. Její žádost o osvobození od soudních poplatků byla posuzována soudy obou stupňů, bylo o ní pravomocně rozhodnuto a v tomto odvolacím řízení se jí již nelze znovu zabývat.10. Ohledně výtky vztahující se k doručování výzvy k zaplacení poplatku je nutno uvést, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2023, č. j. 49 Cm 141/2022-83 bylo správně doručováno pouze zástupci žalované s procesní plnou mocí, neboť se nejedná o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat ve smyslu ust. § 50b odst. 4 písm. b/ o. s. ř. (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016 či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, či ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12). Z žádného zákonného ustanovení nelze totiž dovodit, že by poplatek za odvolání musel osobně zaplatit odvolatel, i když právě jeho tato povinnost stíhá. Nehraje roli, kdo fakticky jménem poplatníka poplatek uhradí. Jde tedy typicky o zastupitelné jednání, kde nedostatek osobního prvku jednajícího (poplatníka) nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu. Tyto závěry Nejvyššího soudu byly shledány ústavně konformními i judikaturou Ústavního soudu, a to i ve vztahu k zákonné úpravě soudních poplatků účinné od 30. 9. 2017 (srov. například usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2328/18, nebo ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2674/18). Žalovaná se mýlí, domnívá-li se, že v jejím případě jde o totožnou situaci, jakou Ústavní soud posuzoval v nálezech sp. zn. I. ÚS 308/01 a sp. zn. II. ÚS 118/02. Nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl ve smyslu ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně; závěr o povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému, Ústavní soud spojoval výlučně se specifičností tehdejší právní úpravy správního soudnictví (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 590/02 ze dne 11. 2. 2003) a po přijetí nové právní úpravy v soudním řádu správním již od tohoto požadavku upustil [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 (N 193/47 SbNU 539)].11. Z důvodů, které jsou výše uvedeny, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrzeno.12. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádn