12 Cmo 7/2024-39 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně v bodě I. výroku přiznal likvidátorovi , právnická osoba, odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 2 759,58 Kč, v bodě II. výroku rozhodl, že část odměny ve výši 4 231, 55 Kč bude vyplacena z rozpočtových prostředků státu, v bodě III. výroku nepřiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů ve výši 1059 Kč a v bodě IV. výroku zamítl návrh likvidátora na další odměnu ve výši 10 000 Kč. V odůvodnění uvedl, že společnost , právnická osoba, byla jmenována likvidátorem a poté, co soud schválil konečnou zprávu, vyúčtoval hotové výdaje a odměnu. Soud postupoval podle § 7 a § 9 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jediný zjištěný majetek spolku tvořily prostředky ve výši 8 528,03 Kč na účtu vedeném bankou a v takových případech činí odměna likvidátora 10 000 Kč. Tu přiznal, ve zbytku návrh zamítl. Pokud jde o hotové výdaje vedle částky za inzerci, požadoval likvidátor cestové ve výši 1 280 Kč. Praxe je sjednocena na závěru, že insolvenční správce má právo na cestovné z místa provozovny. Nejbližší provozovnou je , adresa, , PSČ , adresa, , a proto byly cestovní výdaje likvidátora sníženy (cesta z , adresa, do sídla spolku činí 13 km) na částku 221 Kč. Ve zbývající části 1 059 Kč byl návrh na přiznání náhrady hotových výdajů (cestovné) zamítnut.2. Likvidátor napadl usnesení, konkrétně bod I., II. a III. výroku a navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení tak, že z odměny ve výši 10 000 Kč bude přiznána i daň z přidané hodnoty a dále náklady hotových výdajů v podobě cestovného budou přiznány za cestu z původní provozovny spolku ve , adresa, .3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s., aniž za tím účelem nařizoval jednání (§ 19 z. ř. s.), a shledal odvolání likvidátora zčásti nepřípustným, zčásti nedůvodným.4. K odvolání likvidátora proti bodu II. výroku usnesení odvoláním, kterým bylo rozhodnuto o tom, že část odměny bude vyplacena z rozpočtových prostředků soudu, je třeba uvést, že podle platné právní úpravy jsou k podání odvolání subjektivně legitimováni především účastníci řízení, jimž nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, případně jim byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech (§ 201 o. s. ř.). Právo podat odvolání je vázáno na to, že napadené rozhodnutí určitým způsobem negativně zasáhlo do práv či oprávněných zájmů odvolatele. V poměrech posuzované věci je však nutno konstatovat, že usnesení soudu prvního stupně v předmětné části (bod II. výroku), nemohlo mít na sféru práv likvidátora naprosto žádný dopad. Napadenou částí usnesení o jeho právech a povinnostech rozhodováno nebylo; byl jí pouze specifikován zdroj, z něhož bude část odměny ze strany státu vyplacena.5. Odvolací soud proto odvolání likvidátora proti uvedenému bodu výroku usnesení podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou.6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že likvidátor jako insolvenční správce požádal podáním ze dne 2. 3. 2023, adresovaným Ministerstvu spravedlnosti, o zápis změny provozovny s tím, že ke dni 1. 4. 2023 se zřizuje provozovna na adrese , adresa, a provozovna na adrese , adresa, se ke dni 31. 3. 2023 zrušuje.7. Podle § 9 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. náleží likvidátorovi cestovní náhrady v rozsahu a za podmínek stanovených pro zaměstnance v pracovním poměru v zákoníku práce s tím, že za pravidelné pracoviště likvidátora se považuje jeho sídlo, případně bydliště.8. Z žádosti o zápis změny provozovny sice vyplývá, že likvidátor měl až do 31. 3. 2023 provozovnu na adrese ve , adresa, , z ničeho však již nevyplývá, že by cestu, kterou likvidátor vykonal do sídla zaniklého spolku, uskutečnil ještě před změnou provozovny, tj. před 1. 4. 2023. Jeho tvrzení, že tomu tak bylo (uvedené až v odvolacím řízení), zůstalo ničím nedoloženo. Nevyplývá ani z konečné zprávy ze dne 15. 6. 2023, ani z vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů ze dne 20. 10. 2023. Soud prvního stupně proto nepochybil, když likvidátorovi přiznal pouze náhradu na cestu z aktuální provozovny likvidátora do sídla zaniklého spolku.9. Pokud jde o požadavek na přiznání náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 2 100 Kč (počítané z odměny ve výši 10 000 Kč), ustálila se rozhodovací praxe soudů na tom, že likvidátorovi nelze tuto náhradu (nad rámec přiznané odměny) přiznat (k tomu např. usnesení ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 14 Cmo 208/2017, ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 7 Cmo 305/2018, nebo ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 14 Cmo 421/2019). Důvodem toho je absence právní úpravy, která by přiznání této náhrady umožňovala. Náhrada za daň z přidané hodnoty může být přiznána jen na základě výslovné právní úpravy (např. § 38 odst. 1, věta třetí insolvenčního zákona, § 17 odst. 5 zákona o znalcích a tlumočnících, § 137 odst. 3 o. s. ř., § 90 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu nebo § 10 odst. 4 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci). Analogii k dovození platební povinnosti státu použít nelze. Ustanovení, z nichž by vyplývalo, že likvidátorovi náleží vedle přiznané odměny ještě náhrada za daň z přidané hodnoty, občanský zákoník (v části upravující likvidaci), ani prováděcí předpis (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) neobsahují.10. S ohledem na shora uvedené odvolací soud usnesení v bodě I. a III. výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.